pátek 25. listopadu 2016

Skvělá konference s Nilsem Bergmanem, světově proslulým lékařem a největším světovým advokátem kontaktu kůže na kůži


O víkendu proběhla v Žilině dvoudenní konference s Nilsem Bergmanem, světovým odborníkem na perinatální neurovědu a velkým propagátorem péče o dítě po narození na těle matky, tzv. Kangaroo Mother Care.
Bohužel jsem nemohla vidět oba dva dny, ale jen nedělní část. A byl to zážitek.
O práci Nilse Bergmana vím už leta z jeho stránek
http://skintoskincontact.com – tyto stránky jsou určeny pro zdravotníky
www.kangaroomothercare.com – stránky jsou zaměřeny na rodiče předčasně narozených dětí
Sám Nils Bergman vyprávěl o tom, že na počátku bylo jeho pozorování novorozených dětí na tělech matek v situaci, kdy neměl dostupné inkubátory. Zjistil, že děti se chovají jinak, než uvádějí příručky a učebnice. A to ho přivedlo na cestu poznání, na jejímž konci stojí statisticky podložené zjištění, že i ty nejmenší nedonešené děti vykazují lepší výsledky (mortalitu, morbiditu) na těle matky než v moderní péči jednotek intenzivní péče. Nils Bergman přináší ve svých přednáškách po světě jednoznačné poselství – NULOVÁ SEPARACE. Dítě má být s matkou, protože to je prostředí, které je optimální pro jeho vývoj. Otce by určitě zajímalo, že na jejich roli Nils Bergman nezapomíná a vyzdvihuje jejich pečovatelské schopnosti, zejména po operativních porodech a u předčasně narozených dětí. Dokonce je školí v resuscitaci, aby byli schopni zasáhnout dřív, než se dostaví odborná pomoc. Množství důkazů, které pro svá tvrzení přináší, je neúprosné. Jeho přednášení je zábavné, strhující a velmi, velmi profesionální.
Odpolední závěrečná přednáška přinášela přesah péče o matky a rodiny při porodech a péče o novorozence do celospolečenských témat v duchu hesla „care and share“ - pečuj a sdílej. Vyzařovala z ní hluboká odpovědnost přednášejícího k společnosti, k Africe, v níž většinu svého života působí, k Jihoafrické republice, v níž žije, k původním obyvatelům Afriky, k planetě, která poskytuje zdroje pro náš život. Vše ve vztahu k tomu, jak rodíme a jak se rodí naše děti. Emoce byly tak husté, že by se daly krájet. A nedívala jsem se, ale myslím, že při závěrečném několikaminutovém potlesku ve stoje se všem minimálně leskly oči. Byl to opravdu hluboký zážitek, ve který by člověk na vědecké konferenci nedoufal.

Chcete-li si udělat přednášku o práci a poselství Nilse Bergmana, prostudujte jeho stránky a nebo se podívejte na jeho videa na youtube.

pátek 11. listopadu 2016

Reportáž z pokračovacího kurzu pro poradkyně nošení

Anna Pohořálková

O víkendu jsme se s poradkyněmi nošení sešly na pokračovacím kurzu v Praze. Velmi jsem se těšila, protože mě tentokrát čekala jen jedna jediná přednáška a na kurz jsem pozvala dvě milé přednášející (chtěla bych napsat hosty, ale bohatá čeština mi v tomto případě nenabízí tolik žádoucí přechylování...).
Hned v úvodu kurzu jsem přednášela o evoluci nošení. Je to téma napínavé a svým obsahem hodně překvapivé. Já sama jsem poslední znalosti o naší prehistorii čerpala na počátku devadesátých let, ještě před nástupem analýzy DNA, a tak jsem při hledání zdrojů narazila na mnohá překvapení.
Největší překvapení je, že antropologové a archeologové pochopili, že nošení dítěte je zásadní pro jeho vývoj a přežití v historii homo sapiens a tak muselo být naprosto zásadním selekčním činitelem. Proto hraje nošení dětí při uvažování o vývoji našeho druhu klíčovou roli. Tak třeba zbořilo jedno z tradičních vysvětlení přechodu k bipedalismu, které zní - „začali jsme chodit po dvou, abychom si uvolnili horní končetiny pro použití nástrojů“. Jenže to má háček. Horní končetiny si uvolnil pouze muž, žena po podstatnou část svého dospělého života nosila dítě, z počátku jistojistě s pomocí rukou, bez nosítka. Když pochopili antropologové, je zde naděje, že pochopí časem i lékaři. (Už dávno se s kolegyní Míšou Topinkovou bavíme představou, že dvě katoličky vysvětlují vědeckým ateistům konsekvence evolučního uvažování pro mateřství, kojení a nošení...)
První vyobrazení nosítka z porýnského Gönnersdorfu (staré cca 12.600 let)
Odpoledne nás navštívila slovenská kolegyně Zuzana Šimková Péliová, která absolvovala dobrodružnou jízdu nočním vlakem s dvěma dětmi z Košic až do Prahy jen proto, aby nám povykládala něco o animoterapii, která byla jejím velkým zájmem při studiu psychologie na vysoké škole. Se Zuzkou jsme o animoterapii, hlavně canisterpii (terapii se psy) často mluvily soukromě. Srovnání toho, jak si vytváříme vztah se psem a co kontakt se psem nabízí dítěti s poruchami mobility nebo attachmentu mi přišlo provokující. Vztah se psem je totiž pro člověka jednodušší než vztah s jiným člověkem, byť je to matka nebo dítě. Pes nehodnotí, přijímá a často mu lépe rozumíme. Náš velký kortex činí naše lidské jednání a motivace poněkud složitější. Ale kontakt a vztah je to, co mají oba dva vztahy společného. Kdysi jsem vyrobila obrázek, v němž jsem nabízela vedle canisterapie a hipoterapie také mamaterapii. Byl to jen vtip, upozorňující na tolik přehlížené benefity kontaktu. Máma by samozřejmě neměla být vnímána jako terapie, máma je základna. Zuzka nám popovídala mnoho o možné pozitivní roli psů v našich životech, o tom v čem právě animoterapie využívá principů známých z kontaktního rodičovství a nošení. A myslím, že spousta z nás nakonci chtě nechtě uvažovala, že si toho psa skutečně pořídí :-).

Na všech našich akcích jsou přítomny děti účastnic.
V neděli nás navštívila Adéla Hořejší, právnička, která se dlouhodobě věnuje lidským právům v zdravotní péči, a to zejména z pozice rodících žen. Její přednáška o právní péči v mateřství byla nesmírně užitečná a určitě ji ještě někdy zopakujeme. Mě osobně oslovilo zejména Adélino vykládání o tom, jak je žena v historii často vnímaná jako lehce vadná a hodná neustálé nápravy. Už od neděle neustále uvažuji o tom, jak se toto uvažování promítá do mateřstvi. Kolikrát jsem od porodníků, ale i od antropologů slyšela/četla o tom, jak je lidský porod nebezpečný, jak se v důsledku evolučního tlaku na chůzi po dvou a zároveň rostoucího mozku porod zkomplikoval tak, že jsme nuceni do něj zasahovat a napravovat takříkajíc, co příroda zkomplikovala. Jedna známá antropoložka tvrdí, že jsme „jediný druh s povinnou porodní asistencí“, zcela proti zkušenosti mnoha žen, z historického hlediska naprosté většiny, které porodily zcela bez asistence. Přitom tato hypotéza, hypotéza předčasného a komplikovaného lidského porodu, zvaná v angličtině Obstetrical Dilemma, byla už překonána jako mylná a nahrazena jinými, pravděpodobnějšími modely. V kojení je situace obdobná. Novodobé laktační poradenství učí polohy a techniku kojení, při jakémkoliv selhání se jako řešení nabízí kontrola techniky laktační poradkyní, a to jak techniky držení ze strany matky, tak techniky přisátí ze strany dítěte. Matky zkoumají svá prsa, zda jsou vhodná ke kojení, zda umí vyrobit dostatek mléka, zkoumají svým dětem pusinky, zda je mají vhodné ke kojení. Opět ta předpokládaná nedokonalost matky a dítěte, která musí být kontrolována a napravována. V nošení také stejná písnička, i když je nutno říci, že tady má společnost nejmenší tendenci zasahovat. Odbornice na psychomotorický vývoj nařizují matkám, jak mají svoje děti nosit, aby je nepoškodily, jedna populární odbornice dokonce tuto dovednost přirovnala k řidičskému průkazu na auto. Vadné matky, které bez odborné podpory neumí rodit, kojit, ani nosit své vadné děti (ano, už i to jsem slyšela, že děti se rodí vadné, zkřivené z dělohy a je s nimi nutno rehabilitovat, aby se zdravě vyvíjely). A já se ptám - jak jsme se v tomto vadném stavu dopracovali k přelidněné planetě?
Jednoduše. Nejsme vadné. Máme přirozené vlohy k rození, kojení a péči o své potomky. A podpora těchto vloh má podle mě spočívat v podporování toho, co už v sobě máme. Nejsou to techniky a odborníci na rození, kojení a péči, ale biologické mechanismy, kterými nás příroda vybavila k rození, kojení a péči.
Můj vzkaz po víkendu tedy zní - VYBODNĚTE SE NA TECHNIKU.

A ano, zakončím tuto svou reportáž z pokračovacího kurzu neskrývanou reklamou, protože se už roky snažím netechnickou podporu prosadit ve vztahu k nošení dětí a v tomto duchu také pořádám kurzy pro poradkyně. Je to způsob podpory, který slaďuje podporu přirozeného porodu, kojení a péče o dítě, způsob který má jednoduchou logiku, úctu k přirozeným dějům, lidskému tělu a jeho dokonalému vybavení pro rozmnožování, rození a péči o potomstvo. V posledních letech jsem našla velkou spojenkyni v Míše Topinkové, která tuto podporu realizuje v laktačním poradenství. Kojení a nošení/kontakt, tak mohou fungovat pospolu, bez omezení správnou technikou a institucionálně vytvořenými postupy.
Poradkyně, které projdou našimi kurzy, mají možnost nadále čerpat podporu v společenství dalších poradkyň a účastnit se dalších akcí. Udržujeme tak své znalosti a vědomosti v souladu s aktuálním děním a vždy se máme s kým poradit.

Naše kurzy jsou otevřeny všem, zdravotnicím, dulám, laikům. Jsou podpůrné jak pro ty, kdo poskytují péči, tak pro jednotlivce, kteří chtějí informace sami pro sebe.
Těšíme se na vás všechny, které toto téma zajímá!

Informace o kurzech pro poradkyně nošení pořádaných Annou Pohořálkovou najdete zde:
http://kurzy-vazani-deti-do-satku.webnode.cz/kurzyproporadkyne/
Informace o kurzech pro laktační poradkyně pořádaných Míšou Topinkovou najdete zde:












neděle 9. října 2016

Co je to vztahová vazba a jakou roli v ní může hrát nošení dětí na těle


V zahraničí i u nás se někdy hovoří o vztahovém rodičovství, což je přístup k rodičovství, který klade důraz na bezpečný a úzký vztah mezi rodičem a dítětem.

Určitě stojí za to alespoň trochu porozumět základům teorie vztahové vazby (nebo citové vazby – v angličtině se používá slovo "attachment"), kterou poprvé formuloval John Bowlby ve čtyřicátých letech dvacátého století, a kterou rozšířila Mary Ainsworth v šedesátých a sedmdesátých letech.

Podle této teorie dochází k budování vazby u dítěte působením vrozeného systému v mozku, který organizuje motivační, emoční a paměťové procesy ve vztahu k významným pečujícím osobám. Základní vzorec vazby spočívá v hledání fyzického a emočního uspokojení a ochrany před ohrožením. Toto přilnutí umožňuje psychické struktuře dítěte využívat kapacitu a funkce vyvinutější psychiky pečující osoby a organizovat a strukturovat vlastní procesy. Zážitky z těchto vztahů celoživotně nastavují způsob navazování a udržování klíčových vztahů a tedy i schopnost k nim.

Prvky vazbového chování ze strany dítěte jsou vyhledávání tělesné blízkosti pečovatele, orientování se v prostoru a věšení se na blízké objekty, emoční projevy jako pláč, křik a úsměv. Tyto projevy vyvolávají na straně pečovatele specifickou odpověď, poskytnutí péče a bezpečí, která u dítěte odstraňuje úzkost z ohrožení a existenční úzkosti. Mezi takové odpovědi patří hlazení, nošení, houpání, zahřívání, krmení, mluvení, zpívání apod. V takovém případě vzniká tzv. bezpečná vazba.

Pro lepší představu nabízím obrázek:


Bezpečná vazba – Dítě používá pečující osobu jako bezpečnou základnu pro zkoumání okolí. Vykazuje přiměřenou úzkost, když pečující osoba opouští místnost a uklidní se a znovu se vrátí ke zkoumání, když se pečující osoba vrátí. Dítě může být uklidněno i cizím člověkem, ale preferuje pečující osobu.

Ambivalentní vazba: Dítě nepoužívá pečující osobu jako bezpečnou základnu, ale protestuje, když se chystá odejít. Je velmi rozčilené, když je pečující osoba pryč a jen pomalu se uklidní, když se pečovatel vrátí. Dítě se velmi zajímá o to, kde se pečovatel vyskytuje, vyhledává kontakt, ale když ho dosáhne, rozčileně ho odmítá. Nedá se jednoduše utišit cizí osobou. V tomto typu vazby je dítě neustále úzkostné, protože dostupnost pečující osoby není stálá.

Vyhýbavá vazba: Dítě při hře málo sdílí své emoce. Projevuje náznaky emocí, když se pečovatel vytrácí nebo vrací. Vykazuje málo citu, když je mu projevována náklonnost. K cizím se chová podobně jako k pečovateli. Dítě ve svém jednání může projevovat nedostatek příchylnosti a nízkou sebeúctu.

Dezorganizovaná vazba: Dezorganizované emocionální chování se projevuje například tak, že dítě pozoruje pečující osobu, ale přitom je zády k němu.

Nošení dětí je součástí vazebného chování. Je to odpověď na potřeby dítěte. Existuje zajímavá studie, která prokázala, že intervence v podobě doporučení nosítka zlepšuje šance dětí na bezpečnou vazbu s matkou.
V této studii byly matky ze sociálně ohrožených poměrů po porodu v porodnici požádány, aby se zapojily do výzkumu. Jedna skupina dostala běžné dětské lehátko, druhá dostala nosítko a instrukci používat ho denně. Matky byly během roku sledovány a dotazovány s cílem zjistit míru interakce mezi matkou a dítětem a děti byly pozorovány standardními metodami, které mají za cíl posoudit typ vazby s matkou. Skoro polovina matek z nosící skupiny používala nosítko skutečně denodenně, další používaly nosítko 2-3 krát týdně, některé méně. Nosící matky byly už po několika měsících citlitvějšími vůči svým dětem, především reagovaly dříve na jejich signály. Po roce měly nosící matky se svými dětmi většinou bezpečnou vazbu (83%), mezi nenosící skupinou to bylo 38%. Zejména děti které byly nošeny denně měly se svými matkami skoro všechny bezpečnou vazbu.
Anisfeld, E. Casper, V.Nozyce, M.Cunningham: Does infant carrying promote attachment? An experimental study of the effect of increasedphysical contact on the development of attachment. In: Child development 61, S.1617-1627.

Na jarním pokračovacím kurzu pro poradkyně nošení dětí nám o vztahové vazbě přesnášel Dr.Henrik Norholt. A nejenže vykládal, on nám vlastně všechny typy vztahových vazeb zahrál. Hrál matku a dítě při tzv. Strange Situation Test, ale taky nám předváděl, jak reagují dospělí lidé při tzv. Adult Attachment Interview. Chvílemi nám běhal mráz po zádech, chvílemi jsme se smáli. Myslím, že každá z nás aspoň chvíli uvažovala jak by reagovala při "interview", jestli by uměla spontánně popsat své zážitky s maminkou nebo by složitě hledala slova a opakovala fráze.
To co jsme si ale odnesly všechny, bylo upozornění, že typ vazby se ve vysokém procentu dědí. Tak jak se k nám chovaly naše matky (otcové nebo jiné důležité pečující osoby), chováme se většinou i my k našim dětem K tomu abychom změnili vzory jednání musíme většinou vyvinout úsilí, někdy potřebujeme pomoc, podporu. Jak ukazuje výzkum, podpora nošení je možnou cestou ke změně.


reklama

pondělí 3. října 2016

BUBUBUBU - klokanka ! ?

Mezinárodní týden nošení dětí je akce, která šíří osvětu, ale zároveň také míří do řad nosících rodičů, slouží k podpoře, scházení, zábavě. A k utvrzení se, že existují další podobní blázni.

A tak i tento článek je mířen do našich řad.

V diskuzích mezi ženami, které své děti nosí, se často mluví o zdravém a nezdravém nošení dětí. Nosítka se často dělí na „zdravá“ a „nezdravá“. Ano, píšu to v uvozovkách, protože si myslím, že to není dobré označení. Já bych napsala třeba vhodná a nevhodná, dobře a nešťastně zkonstruovaná. Těm nezdravým nosítkům se většinou obecně říká klokanky, někdy posměšně visítka, protože v nich nožky dítěte visí směrem dolů k zemi, nejsou v tzv. abdukčně flekční poloze (roztažené a ohnuté). Klokanky mají většinou vyztužená tvrdá záda, ale ne vždy, někdy umožňují dítěti zakulacení zad. Skoro nikdy nemají bederní pás a to je nesmírně důležitá část nosítka, protože přenáší část váhy dítěte na bedra nosiče a ulevuje ramenům. Kdysi jsem k tomu nakreslila tyto obrázky.



Klokanky jsou dost nepohodlné. Pro děti i pro nosící osoby. Mají těžiště daleko od těla, proto se pronesou. Špatně rozkládají váhu nošeného dítěte na trup nosiče, přetěžují ramena. Dost často se v návodech doporučuje i nošení čelem od nosiče pro úplně malé děti (proč je to nevhodné a hlavně zbytečné, o tom by se dal napsat další článek, ale to až jindy).
Nejhorší vadou je malá šíře látky mezi nožičkami, která dítě nepodporuje v té zmíněné abdukčně flekční poloze. Visící nohy mají špatný vliv na celou posturu dítěte a navíc to není poloha ideální pro dobrý vývoj kyčelních kloubů.

Nojo, ale to, že něco není ideální, ještě neznamená, že to poškozuje.

Na vývoj dětských kyčlí má vliv řada dalších faktorů, které nemůžeme ovlivnit (pohlaví dítěte, poloha v děloze, genetické dispozice), a pak také řada jiných faktorů, nad kterými si většinou příliš nelámeme hlavu. Třeba natahování nožiček dítěte hned po porodu za účelem měření nebo pevného zavinutí, které má dítě podpořit v klidném spánku. (1) Dříve se děti dokonce po porodu obrátily vzhůru nohama a kyčle se tak natáhly pod plnou vahou dítěte. Německý ortoped Fettweis zaznamenal, že v období, kdy bylo doporučováno pokládat miminka od narození na břicho, vzrostl výskyt kyčelní dysplazie na klinice, kde pracoval. Obecně když děti hodně leží, zaujímají méně polohu žabičky s roztaženýma a ohnutýma nohama, než když jsou na těle matky.

Nejsem odbornice, ale zdá se mi, že ortopedi se ani dnes zcela neshodnou na tom, jaká poloha je pro kyčle dítěte ta optimální. Já sama vycházím z německých zdrojů, které tvrdí, že pro vývoj je optimální pokrčení nohou 110-120° (laici jako já si ten úhel mohou představit tak, že si lehnou na zem, pokrčí nohu-stehno a daný úhel se pak nachází mezi zemí a vaší pokrčenou nohou). No a roznožení je ideální kolem 40° (zase pro nás laiky – znamená to že dítě má mezi nohami 80°) (2). Z těchto dvou údajů je ale podstatně důležitější to pokrčení a také je dobré si uvědomit, že to je průměr, nějaké rozpětí kolem těchto údajů je určitě možné. Kdyby vás zajímalo jak se k těmto údajům dospělo, tak především výzkumem kyčlí mrtvěnarozených děti a detailním zkoumáním toho, jak se vlastně kyčelní kloub u dětí utváří.

Německá odbornice na biologii lidského chování, Evelin Kirkilionis, kdysi napsala důležitou vědeckou práci, ve které vylíčila lidské dítě jako aktivního nošence. Hlavní část jejího výzkumu se týkala právě dětských kyčlí a vrozené abdukčně flekční polohy. Když byla paní Kirkilionis v Brně na konferenci Aktivní rodičovství, ptal se jí někdo z publika, zda by řekla, že je nebezpečné nosit dítě v nosítkách, kde jim visí nožky. Odpověděla, že by to takto neřekla, že jediná skutečně nebezpečná situace je, když má nosící osoba dítě umístěné čelem sobě a příliš nízko a každým pohybem svých nohou kope do nožiček dítěte, které se tak neustále zanožují. Řekla bych, že tohle není typická situace.

Proč to tady píšu? Je podle mě zcela nesporné, že nošení dětí v abdukčně flekční poloze je biologickou adaptací lidských děti, která příznivě ovlivňuje vývoj kyčlí. Je ale velmi problematické říct jak moc a zda vůbec dítě poškozuje, když u nich tuto polohu nepodporujeme, když dítě necháváme ležet, pokládáme je příliš brzo na břicho (u nás zcela běžné a přijímané chování) nebo je nosíme v klokankách. U klokanek je třeba počítat s tím, že je to jen příležitostná pomůcka. Lidé kteří si ji pořizují většinou nechtějí nosit každodenně a už vůbec ne dlouhodobě. A i kdyby chtěli, obávám se že to nezvládnou, nošení v klokance je totiž hodně fyzicky náročné a nepohodlné.
Nemyslím si, že klokanky by byly nějaký významný faktor ovlivňující vznik a výskyt dysplazie. Nemyslím si, že jsou nezdravé. Rozhodně pro to nejsou žádná spolehlivá data. A nepíšu to proto, abych říkala, že je jedno v čem nosíme, ale proto, abychom nestrašili zbytečně lidi, kteří své děti takto nosili a nosí. Abychom se usmáli, když vidíme někoho, kdo má své dítě na srdci a neřešili, v čem to dítě má a v jaké poloze má nožičky. Co je nám koneckonců po tom. Na ulici přece neřešíme ani to zda kolemjdoucí své děti kojí, čím přikrmují nebo zda je vozí v dobře připevněné autosedačce. Proč bychom měli řešit, v čem a jak dítě nosí? Nejde o život. Navíc nošení je mnohem více. Jeho vliv na zdraví dětí a dospělých je komplexní. Nošení je zdravé vždy. S jakýmkoliv nosítkem i bez nosítka. Když to pochopíme, můžeme se přestat strachovat.

Ještě stále příliš často narážím na ženy, kterým někdo z pozice autority vysvětlil, že děti se nemají nosit, protože to přetěžuje páteř, stlačuje meziobratlové ploténky a následně způsobuje skoliózy. Pro taková tvrzení neexistují žádné podklady, žádná data. Naopak existují studie, které to vyvracejí. Tvrdí se to jen proto, že vycházíme z toho, že zdravé je, když děti leží a tak musí být nezdravé, když se vertikálně nosí. Nedělejme stejnou logickou chybu.

Není rovnítko mezi špatným nosítkem a poškozováním dítěte. Nebuďme na sebe a na druhé tak přísní. Radujme se vždy, když rodiče touží mít své dítě u sebe. Koneckonců to je nejlepší cesta k tomu, aby rodiče své děti nosili častěji a pak si pořídili něco pohodlnějšího, vhodnějšího. Něčeho, v čem se jim bude dobře nosit.

úterý 3. května 2016

Mé NE farmakologické "podpoře" kojení

Harry Harlow prokázal svým experimentem s makaky rhesus, že mezi základní potřeby savců, konkrétně primátů, patří nejen příjem potravy, kojení, ale také kontakt a teplo. Při pokusu s náhradními matkami, které představovala drátěná atrapa s lahví a drátěná atrapa potažená měkkou látkou a zahřívná žárovkou, se mláďata zdržovala naprostou většinu času u chlupaté matky a k té drátěné se chodila jen napít. Tyto dvě potřeby jsou vzájemně provázané. Když matka kojí, zároveň se s dítětem dotýká a předává mu své teplo.

Lze ale kojit a nedotýkat se? Bohužel ano. Dokonce se dá říct, že většina dnešních způsobů kojení novorozenců je málo kontaktní. Používají se všelijaké polštáře, opory, děti se zavinují, matky i děti jsou příliš oblečeny, aby kontakt mohl mít dostatečný efekt. Děti jsou navíc k matkám často natočeny bokem, nedotýkají se jich hrudníkem. Tím zamezujeme přirozené reakci matčina těla i těla dítěte, nemůžeme využít plnohodnotně všech biologických reakcí, které nabízí dokonalý přírodní "plán" pro matku a dítě. Zjistilo se například, že když si matka položí dítě na tělo, reaguje její tělo dilatací (rozšířením) cév, aby mohlo dítě zahřát. Stejná dilatace cév probíhá i u dítěte. Kontakt je stejně důležitý jako kojení, kontakt je důležitou součástí kojení a pomáhá při jakýchkoliv potížích s kojením.
Mnoho žen se v počátcích kojení dostává do velkého stresu. Dostanou špatné informace v porodnici, nejčastěji se týkají množství mléka,tvaru prsů a bradavek, schopností dítěte. Kontakt v tomto stavu výborně pomáhá. Vyplavuje totiž hormon oxytocin, který uvolňuje, dodává matkám porozumění pro potřeby dítěte, uklidnění, trpělivost.

Laktační poradenství je však příliš často zaměřeno na techniku. Správné přisátí, dokonalá poloha, dostatečný tok mléka, pozorování sání. Všechno to jsou činnosti, které aktivují neokortex (nový mozek) a tlumí činnosti starších částí našeho mozku, které souvisí s produkcí oxytocinu a reagují na vjemy z kůže. Podpora kontaktu se v laktačním poradenství často zužuje na doporučení kontaktu "kůže na kůži", které bez dostatečného vysvětlení matky často vnímají jako příliš náročné a vynechají je, nebo je zredukují na krátkou epizodu "samopřisátí" a další kojení probíhá v podstatě bez podpory kontaktu. Mnoho laktačních poradkyň mi dokonce řeklo, že když to ta matka nechce, nemůžou ji do toho nutit. Takové poradenství ale rezignuje na propojení potřeb kojení a kontaktu a zbývá mu jen technika a různé podpůrné prostředky. Místo podpory kontaktu dostávají dnes matky instrukce, techniku, kontrolu toku mléka, a když to vše selhává, tak dostanou bylinky v kapsli a lék na zvýšení laktace - domperidon. Místo přirozené biologické podpory, místo důvěry v přirozené mechanismy, přichází farmakologie. Analogie s porodním procesem, podpořeným léky, namísto zajištění vhodných biologických podmínek, které vyplaví přirozený oxytocin, je příliš zřejmá. Díky tomu, že je kojení procesem dlouhodobým, je tu čím dál více žen, které jsou díky laktačnímu poradenství dlouhodobě doslova závislé na vysokých dávkách bylin nebo Motilia (domperidonu), protože bez vhodných biologických podmínek se léků nedokážou zbavit a myslí si, že bez léků nebudou schopny kojit. Tyto ženy se za svůj stav stydí a často ho tají. Nemají se už na koho obrátit a navzdory tomu, že kojí, necítí se dobře, kompetentně. Mají pocit selhání. Toto je moje májová výzva laktačním poradkyním a kojícím maminkám - odmítejte léky na kojení, podporujme se navzájem v kontaktu, největším zdroji přirozeného oxytocinu, zdroji porozumění mezi matkou a dítětem. A když si budete vybírat laktační poradkyni, ptejte se, zda odmítá farmakologickou podporu kojení. Kojení je přirozený proces, v jehož podpoře nemají léky co dělat.
Přikládám odkazy na důležité zdroje k tématu:
http://www.pediatriepropraxi.cz/pdfs/ped/2014/03/17.pdf
http://www.laskyplne.cz/news/o-bylinkach-a-ostatnich-pripravcich-pro-zvyseni-tvorby-mleka/
http://www.sukl.cz/upozorneni-sukl-pouziti-domperidonu-off-label-ke-zvyseni

středa 9. března 2016

Co jsem se naučila, když jsem 40 dní po porodu strávila doma

Tento článek mne velmi zasáhl svým poselstvím a věřím, že zasáhne i další ženy, zejména ty, které se připravují na příchod děťátka do rodiny. Děkuji Petře Šmídové za citlivý překlad.
Originál najdete zde:
http://www.sbs.com.au/news/thefeed/article/2015/10/26/what-i-learned-spending-40-days-home-after-birth



Napsala Kate Alexandra


Kate se rozhodla, že se bude držet tradičních zvyklostí a čas po narození svého dítěte stráví doma. Že oddálí tlak z ‚návratu do světa‘.

Zvyk, podle něhož žena po porodu stráví prvních 40 dní doma, je uznáván v mnoha kulturách světa – od Jižní Ameriky, přes Indii (podle tradiční ájurvédy, vědecké sestry jógy) až po Evropu (Řecko). V zemích, jako je Austrálie či USA, se však zdá být přístup téměř opačný – vyrazit ven a vrátit se do normálu tak rychle, jak je to jen možné!
Na konci těhotenství jsem místo vybavování dokonalého dětského pokojíčku trávila čas přípravou na porod a nepřikrášlené, trochu zamlžené dny poporodního zotavování. Věděla jsem, že musím všechno zařídit tak, abych to pak měla co nejjednodušší, takže jsem navařila výživná jídla a do posledního místa jsem napěchovala mrazák. Připravila jsem si směs povzbuzujících oříšků a semínek, abych měla co ujídat během nočního kojení. Manžel nás zaregistroval u Hello Fresh, firmy, která rozváží krabice s čerstvými potravinami doplněné jednoduchými recepty, aby mohl připravovat čerstvé večeře prokládané zásobami z mrazáku (takže jsem za celou dobu nemusela vařit!). Domluvila jsem se s rodinou a přáteli, aby mi v konkrétní dny v týdnu pomohli s naším tříletým synem, a spojila jsem se s kamarádkou, která dělá poporodní dulu, aby se připravila na zpracování a enkapsulaci placenty, což je účinný způsob, jak stabilizovat poporodní hormony a vyhnout se poporodním depresím.

Říkala jsem si, že když si jako nejvyšší prioritu po porodu stanovím péči sama o sebe, bude to rozhodně ten NEJLEPŠÍ způsob, jak se postarat o miminko i o celou rodinu! Načančaný pokojíček může počkat – anebo, koho tady budu obelhávat, miminko bude spát s námi, dokud nebude dost velké, aby se mohlo přistěhovat do pokoje k bráškovi!
Ale vraťme se k mým 40 dnům doma. Vlastně jsem je nestrávila celé jen v domě. Podle australských měřítek zrovna vládla krutá zima, takže jakmile vysvitlo sluníčko a teplota vyšplhala na dvouciferné hodnoty, začala jsem snít o procházce. A často jsem taky vyrazila. Společná péče o našeho tříletého Bodhiho a o čerstvě narozené zlatíčko Yagana proměnila podivné procházky po okolních ulicích v požehnání – nadýchali jsme se čerstvého vzduchu a Bodhi dostal příležitost spálit trochu přebytečné energie! Většinou jsme ale já a Yagan zůstávali doma v pelíšku a navzájem jsme se poznávali – naprosto beze spěchu a bez nepříjemného tlaku, že musím NĚCO DĚLAT (kromě toho, že jsem se musela vydat k doktorovi kvůli mastitidě – uf!).
Byl to mnohovrstevnatý zážitek plný pozitivních i méně pozitivních pocitů a cítím potřebu podělit se o několik poznání, která jsem se za tu dobu učinila, protože se domnívám, že je lze aplikovat na mnoho stránek života a rozhodně se neomezují jen na ‚šestinedělky‘.

#1 Lekce o trpělivosti, touhách a chtění.
Jako velký paradox vnímám skutečnost, že jsem si na jednu stranu pomalé tempo svých 40 dní, kdy jsem se doma seznamovala se svým miminkem, velmi užívala, na druhou stranu jsem se ale už nemohla dočkat, až znovu vyrazím ven. Den má spoustu minut, a když jsem zrovna nezaplavovala něhou své dokonalé čerstvě narozené miminko a neprohlubovala lásku, kterou jsem k němu chovala, cítila jsem se ztracená a toužila jsem po … prostě po něčem.
Překvapilo mě, že až tak podléhám touhám a chtění. Chtěla jsem si zajít s někým na kafe, mít své tělo jen sama pro sebe, chtěla jsem si dát kousek čokolády, zaujmout na gauči novou polohu, chtěla jsem mluvit s někým dospělým… a tak by mohl seznam pokračovat ještě dlouho. Prahla jsem po tom nejprostším narušení svých jinak monotónních dní a moje touhy byly opravdu silné! Říkala jsem si… kdybych tak mohla vstát a vypadnout, cítila bych se líp, jinak, zpátky ‚v normálu‘.
Ale představa, že by jakákoli ‚cesta ven‘ uspokojila mé chtivé já, byla naprosto scestná. Jen by mě na chvíli rozptýlila a odvedla od toužení, které se neustále proměňovalo a lepilo se téměř na vše, protože to ve skutečnosti byla maskovaná snaha o útěk, protože mnou zmítalo nutkání osvobodit se od otupující rutiny péče o novorozence. Jakmile jsem si uvědomila, o co vlastně jde, bylo už řešení jasné – musím přestat chtít a dovolit sama sobě rozvinout se v přítomnosti, což se samozřejmě snáz řekne, než udělá!
#2 Ticho je mocný léčebný nástroj.
Domácí rodičovská péče o miminko a tříletého syna (alias „Hlučného“) znamená, že jsou chvíle kojení doprovázeny divokou kakofonií bubnování, zpěvu, křiku a mnoha zběsilých her. Jakmile Hlučný usnul nebo byl pryč z domu, opíjela jsem se tichem. Když už jsem zvládla lekci číslo jedna, věděla jsem, že tohle jsou okamžiky, kdy mohu vychutnávat každou sladce tichou chvilku. Žádná hudba, žádné čtení ani telefon, jen jednoduché příjemné posezení v tichu.
Využívala jsem tento čas k procvičování meditací a pránájámy (řízených dechových cvičení) k nalezení rovnováhy a vnitřní podstaty.
Ticho mě začalo bavit, a to až tak, že se stalo protijedem proti mému chtivému, toužícímu já. Zjistila jsem, že si i ve chvílích, kdy je Hlučný hlučný, dokážu najít ticho mezi zvuky, že ho nadechnu a rozprostřu do vnitřního klidu, který mi pomůže najít kotvu v realitě a rozpustí mé chtivé fantazie.

#3 Na výchovu dítěte, ale i k péči o novopečenou matku je – jak říkají Angličané – zapotřebí menší vesnice.
Tohle je nejzásadnější zjištění, které mi během těch 40 doma strávených dní znělo v srdci i v duši. Jsme společenské, kmenové bytosti a já jsem velmi intenzivně vnímala tragédii toho, jak jsme se navzájem oddělili a kolik úsilí je třeba vyvinout, aby si člověk našel nějakou komunitu, že často musíme vyjít ven, abychom ten pocit mohli zažít.
Když jsem někomu řekla, že trávím 40 dní doma, často to vyvolalo překvapení – proč se sama dobrovolně tak izoluju?! A ano, na první pohled to může vypadat, že jsem se uvrhla do domácího vězení. Prožila jsem několik dlouhých osamělých dní, ale po naprostou většinu času jsem byla ve společnosti lidí, kteří jsou mi blízcí. Přátelé a příbuzní přicházeli ve vlnách, aby mě a mé kluky v tom přechodném období podpořili, a já jsem jim za to neskutečně vděčná!
Manželova maminka, která bydlí nad námi, se v prvních týdnech každé dva dny na chvíli stavila a přinesla jídlo, nebo se nabídla, že nakoupí, nebo si chvíli četla s Bodhim, nebo pochovala Yagana. Přišla má porodní dula se synem. Kamarádka, která dělá poporodní dulu, přišla poctít můj přerod léčebným obřadem – stažením těla a bylinnou koupelí (o tom více později). Letité i nové kamarádky přicházely s jídlem, dárky a nadšením a pomáhaly s domácími povinnostmi.
Jeden den se mi ale do paměti zapsal zvlášť silně: bylo slunné odpoledne asi dva týdny po Yaganově narození. V jednu chvíli přišly na návštěvu tři kamarádky s dětmi – nebylo to plánované, ale velmi příjemné! Umývalo se nádobí, skládalo se vyprané prádlo, ohříval se kukuřičný chléb a podával se bohatě namazaný máslem. Dům byl plný smíchu a rodičovských historek – o radostech i strastech. Rozebíraly jsme ohromnou mezeru v poporodní péči a nerealistická očekávání, která ženy a společnost kladou na novopečené matky a jejich návrat do každodenního života: do práce a ke cvičení, jako by šlo o nějakou soutěž. Děti mezitím pobíhaly po zahradě, lezly na stromy, dělaly si čajové dýchánky a provozovaly hudbu. Byl to naprostý zmatek, dům byl plný rozházených hraček a jídla… užívala jsem si každou vteřinu! To byl můj „vesnický“ zážitek – tohle je městský kmenový život a moc bych si přála, aby to tak bylo každý den.
Když všichni odešli a já zůstala zase sama se svými syny, uvažovala jsem, kolik práce to holkám dalo, aby nás i s dětmi navštívily – aby nám připravily jídlo, všechno zorganizovaly a naložily do aut, aby k nám přijely a strávily se mnou den, vypořádaly se s přebalováním a s vlastními rodičovskými povinnostmi a péčí o děti. Jsem vděčná, že si daly tu práci. Jejich zájem mě pozvedl na duchu a zahřál u srdce.
Jsem vděčná všem, kteří mi umožnili strávit těch 40 dní doma. Jsem ráda, že jsem se díky této zkušenosti naučila čelit svému netrpělivému, toužícímu a chtivému já a že jsem znovuobjevila uzdravující moc ticha. Jako největší požehnání ale vnímám to, že jsem dokázala skutečně docenit sama sebe při přechodu k další fázi mateřství a respektovat cestu zpět od těhotenství a porodu jako posvátnou dobu rozjímání, zotavování a vytváření vztahu se svým sladkým miminkem. Byla to obohacující zkušenost a já jsem z ní vyšla odpočatá, nabitá energií a připravená na návrat do světa!

pondělí 8. února 2016

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 7.


Restrikce/omezení se vyskytují v různých kulturách na různé aktivity.
Ve třicátých letech 20. století vědci upozorňovali na to jak dramatické opoždění vývoje vykazují sirotkové v ústavech, kde vyrůstají bez běžných sociokulturních podnětů. Studie z roku 1957 popisuje podmínky novorozenců v libanonském sirotčinci, kde byly děti pevně zavinuty, zbaveny vizuální stimulaci díky těžkým závěsům mezi jednotlivými postýlkami, krmeny byly z lahví na polštáři a pečovatelky se jich dotýkaly pouze velmi krátce během měnění plen. Starší děti měly málo místa pro pohyb a nedostatek hraček. Jejich průměrný výsledek na Cattelové vývojové škále byl 63, zatímco průměr amerických dětí byl 101. V podobných podmínkách íránského sirotčince chodilo ve třech letech pouze 15% dětí.
To jsou jedny z nejhorších podmínek jaké mohou děti mít k vývoji.
Nicméně v mnoha kulturách existují restrikce přirozených vývojových aktivit, které mají vliv na posunutí nástupu určitých vývojových milníků.
Jedním z nejděsivějších příkladů je praxe ukládání dětí do pytlů s pískem, která byla popsána v severní Číně. Slabším povahám doporučuji odstavec vynechat. V prvních 12 až 24 měsících tráví děti až 16 hodin denně uloženy ve spacích pytlích s pískem, tyto pytle slouží namísto plen a také zaručují, že se dítě v nepřítomnosti rodičů nebude hýbat a nezraní se (rodiče odcházejí do práce). Dětem se časem uvolňují pouze horní kočetiny. Tyto děti jsou vývojově jednoznačně opožděné oproti dětem vyrůstajícím v tomtéž regionu, které už používají pleny.
Také podstatně menší omezení hrají roli, například japonské děti vykazují opoždění ve vývoji, pokud jsou oblékány do těžkého oblečení nebo jsou přikrývány těžkými látkami.
V jiné studii se zjistilo, že děti v americkém Denveru jsou opožděny v lezení v průměru asi o tři týdny pokud přijdou do „lezeckého věku“ v zimě, děti které se do tohoto věku dostávají v létě, kdy je teplo, jsou popředu. Roli hraje jednak oblečení, které je v zimě těžší, jednak délka denního světla a s ním spojená aktivita dětí.
V některých kulturách rodiče omezují děti proto, aby jim zajistili bezpečí. Gusiiové v Keni mají rčení „mrzačení se blíží“, čímž říkají, že ve věku, kdy se děti začínají svobodně pohybovat (mezi jedním a druhým rokem) hrozí jim zranění, která je mohou zmrzačit. Jsou konfrontováni s mnoha velkými nebezpečími, např. otevřeným ohněm, do něhož batolata mohou upadnout. Paraguajští Achéové se zase vydávají na dlouhé cesty pralesem a v tomto prostředí batolata výhradně nosí, nenechávají je běhat a vzdalovat se více než metr od matek. Pohybový vývoj je opožděný, děti začínají chodit kolem 23-25 měsíce věku. Tyto děti jsou na Denverské vývojové škále v jednom roce věku opožděny o dva měsíce oproti americkým dětem. Ve třech až čtyřech letech jsou opožděny dokonce o 17 měsíců. Přesto ale ve věku osmi až deseti let, kdy začínají trávit čas odděleně od rodičů, naprosto překonávají americké děti ve schopnosti šplhat na sedmimetrové stromy nebo ve zručnosti v používání mačet a ostrých nožů.
V západní společnosti se hodně diskutuje o tom, že dítě má trávit hodně vývojového času na břiše, Je prokázáno, že děti, které spí na zádech a tráví méně času na břiše mají pozdější nástup lezení a jemu příbuzných dovedností, které vyžadují zapojení horní části trupu a horních končetin. Děti které spí na zádech často přeskakují fázi lezení. Studie které se tomuto tématu věnovaly ale vycházely ze srovnání s dětmi, které spaly na břiše, což byla v době vzniku studií ještě moderní praxe, která byla později opuštěna kvůli prokázanému vztahu k SIDS.

Co vyplývá z této kapitoly? Pro mě určitě znovu a zase to, že vývoj dítěte závisí na velkém množství proměnných a v postmoderní společnosti, kdy každá rodina vytváří dítěti zcela jiné zázemí co se týče péče, prostředí a rodinných tradic, je velmi odvážné tvrdit, že nějaký konkrétní postup bude mít konkrétní výsledek – třeba tak, jak se to tvrdí o pokládání na bříško nebo lezení. Ještě odvážnější a bláznivější je tvrdit jaké dopady budou mít tyto dovednosti v dospělosti.
Kromě toho je vidět, že děti jsou nesmírně odolná stvoření, která jsou schopna překonat různá fyzická omezení, dohnat zpoždění, překonat překážky. Proto je na místě přestat se strašením. Děti dobře prospívají v průměrné péči, průměrných rodičů, evoluce nespoléhá na dokonalost. Když dáme dětem lásku, bezpečí a důvěru, když budme s nimi, budou mít největší sílu na to aby rozvíjely své schopnosti. 




Další díly série:
1. díl
2. díl
3. díl
4. díl
5. díl
6. díl

















Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 6.


Ještě krátká poznámka k lezení. V některých kulturách je totiž považováno za závadné a nežádoucí.
Rodiče na Bali například považují lezení za příliš "zvířecí" a proto ho svým dětem zakazují. V období, kdy západní děti začínají s lezením, balijské jsou jen zřídka pokládány na zem, a pokud je někdo z dospělých spatří při pokusu o lezení, okamžitě dítě zvedne. Toto popisují Meadová a Macgregor ve studii z roku 1951
Growth and culture: A photographic study of Balinese childhood.

V příštím díle, trošku delším, se budeme věnovat právě pohybovým restrikcím napříč kulturami a jejich vlivu na vývoj dítěte.

Ilustrační foto: Mother and Son (Kintamani, Bali)
iraleon.buzznet.com

Další díly série:
1. díl
2. díl
3. díl
4. díl
5. díl

7. díl

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 5.


Odborníci, kteří se v minulosti věnovali výzkumu psychomotorického vývoje dětí předpokládali existenci jistých vývojových univerzálií.
Předpoklad univerzálních vývojových stupňů znamená, že dítě nemůže daný stupeň přeskočit, jednotlivé stupně si nemohou konkurovat ani se vyskytovat v jiném než daném pořadí.
Z pohledu antropologie je tento přístup mylný. V dostupných studiích mnoho afrických dětí vůbec nelezlo a mnoho z těch, co lezly to dělaly až v pozdějším věku. Například na Jamajce 29% dětí lezení přeskakovalo a ty které lezly s tím začaly ve věku, kdy začaly také chodit. Ukázal se překvapivý fakt – lezení, dovednost která je považována za základní milník ve vývoji vedoucí k chůzi u mnoha dětí chybí nebo je nahrazováno jinou sekvencí chování. Ve skutečnosti až 17% britských dětí neleze, z nich 10% se místo toho posunuje po zadku a 7% začne rovnou chodit.
Před sto lety přeskakovalo stádium lezení zhruba 40% amerických dětí. Posouvaly se po zadku, případně válely sudy, volily pravděpodobně způsoby přesunování, ve kterých je neomezovalo tehdy typické dětské oblečení – dlouhé košile.
Je stejně zajímavé že mnoho typických vývojových dovedností se v psychomotorických škálách nevyskytuje. Vědci, kteří chování dětí zkoumali, prezentují ve svých přehledech a na obrázcích izolované dítě na neutrálním pozadí, jejich přesvědčení je, že vývoj dítěte není ovlivněn kulturou a společností, je dán jedině a pouze geneticky a je tudíž univerzální. Antropologický výzkum ale ukazuje, že tomu tak není. Zdravé děti všech kultur vykazují velmi odlišné vývojové vzorce. Ale navzdory dramatickým rozdílům ve výchově, klimatu i mnoha dalších faktorech, všechny zdravé děti na světě se naučí chodit, sedět a uchopovat předměty.

Obrázek je z osvětové publikace který před pár lety dostávaly matky v porodnici.



Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 4.


Než načnu dnešní téma, musím na úvod něco zmínit. Západní matky žijí v totálním chaosu ohledně doporučení v péči o dítě. Radí jim matky, tchýně, kamarádky, zdravotníci, žurnalisté, stát, každý něco trochu jiného.
Vývoj společnosti je tak rychlý, že každá generace radí něco jiného, medicína ani nečeká na výměnu generací a klidně radí něco zcela jiné co dva roky. To například zažily ženy, které rodily v sedmdesátých letech, kdy jim v jedné a téže porodnici jednou nařídili pokládat dítě na břicho a nikdy jinak a o dva roky později se to stejně emotivně zakazovalo. Proto máme tendenci hledat stabilitu v minulosti nebo v těch částech světa, kde vývoj nefrčí tak ďábelským tempem. To ale může být zrádné. Kultura je funkčně propletená síť, některé souvislosti této sítě jsou zjevné jen lidem uvnitř sítě a některé dokonce ani těm. Je ošidné interpretovat nebo přejímat zvyklosti jiných kultur, nerozumíme-li síti, jíž jsou součástí a která je obklopuje.
To o čem budu nyní psát jsou způsoby, jakými pečují matky v různých kulturách světa o své děti ve snaze zlepšit některé jejich dovednosti, zejména ty, které chtějí podporovat, které potřebují používat. Jsou to jejich lety prověřené způsoby, které jsou v souladu s jejich představou o tom, čemu my říkáme psychomotorický vývoj dítěte. Pokud budete šokováni, nezapomeňte, že oni by z leckterého našeho počínání byli také.
V mnohých kulturách v Africe, Karibiku nebo Indii provází denní koupání dětí také tradiční masáž a protahování. Matky dětem pasivně ohýbají a natahují končetiny, třou jejich kůži a natírají je olejem. Někdy děti nechávají viset nebo s nimi třesou a hážou. Matka nebo i babička dává dítěti nožku na čelo nebo mu kříží ruce za zádíčky, někdy kříží jednu končetinu přes druhou tak dlouho, až je dítě poskládáno do kuličky. Masáž může zahrnovat natahování končetin, prstů, chodidel, penisů, kosmetické hlazení tváře a hlavy a nebo mačkání kloubů dokud "nekřupnou". Matky vyhazují děti do vzduchu nebo je houpou v různých polohách - drží je v podpaží, za hlavičku nebo hlavou dolů za kotníky. Tato koupelová rutina často končí zabalením dítěte do látky pro ukidnění. Tento postup je někdy vysoce ritualizovaný. Jednotlivé rutiny popisuje obrázek a jsou skutečně popsány v studiích.
Příště se tomuto tématu budeme ještě věnovat.
Proč toto vlastně píšu? Nepodřezávám si větev na které sedím, když vám sem jindy dávám příklady Afričanek, které nosí své děti celé dny na těle? A co se spíše zamyslet nad tím, jestli podobné zvláštní věci neprovádíme se svými dětmi ve jménu uspíšení nebo zkvalitnění psychomotorického vývoje i my? Kam patří ono nezbytné polohování na břicho, které se má praktikovat už od narození po několik desítek minut denně a které mnohé děti opláčou? Rehabilitace kojenců s odchylkami od našich tabulek metodami určenými pro těžce postižené? Není snad u nás rozšířenou praxí přetahování předkožky u chlapců? Nějaké další nápady na všeobecně kulturně rozšířené rutiny, které mají zdokonalit naše děti a při kterých je spokojenost dětí a matek sporná?
Z mého etnologického pohledu se staletí tradic vlastně jeví jako ospravedlnitelnější důvod než medicínská praxe, jejíž platnost je omezena na desetiletí, než se ustanoví praxe nová. Nemusíte souhlasit, ale zamyslet se můžete.


Další díly série:
1. díl
2. díl
3. díl

5. díl
6. díl
7. díl

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 3.


Antropologové nabízejí namísto laboratorních podmínek západního výzkumu přirozený experiment, který porovnává motorické dovednosti mezi jednotlivými kulturami i uvnitř nich. K pozornosti se tak dostává velké množství různých faktorů, které ovlivňují motorické dovednosti, například klima, bydlení, terén, nástroje, očekávání rodičů, naivní teorie nebo konkrétní praktiky při péči o děti.
Dobrým příkladem přirozeného experimetnu může být preference k užívání pravé nebo levé ruky. Pravorukost je téměř univerzální v kulturách, které kladou důraz na psaní a ovládání nástrojů. Některé kultury povzbuzují pravorukost výtkami, někde se dětem levá ruka dokonce přivazuje.
ALE - byla by preference pravé ruky i tam, kde děti nezískávají formální vzdělání, nemají k dispozici psací potřeby, není zde velký tlak na ovládání manuálních nástrojů a pravorukost není nijak povzbuzována? Takové podmínky mají například děti na Papui Nové Guineji a přesto vykazovaly silnou preferenci pravé ruky, pokud dostaly do ruky pro ně nové nástroje jako tužku nebo nůžky.




neděle 7. února 2016


Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 2.


Trocha historie a jedna z kapitol debaty "nature versus nurture"


Gesselova vývojová škála (obdoba našich tabulek psychomotorického vývoje, jejíž první verze byla publikována v roce 1925) inspirovala sociální antropology k mezikulturním srovnávacím výzkumům věkových norem. Největší zájem se od poloviny 20.století soustředil na zkoumání afrických dětí. Bylo zjištěno, že děti v Ugandě jsou měsíc až dva popředu oproti Gesselově škále v jednotlivých dovednostech, jako je držení hlavičky, sed, stoj, chůze, v běhu jsou dokonce o čtyři měsíce popředu.
Další desítky studií z jiných míst v Africe se zdály tyto závěry potvrzovat. Převládala tendence vysvětlovat tato zjištění geneticky. V překrásné knize Zdeňka Matějčka a Josefa Langmeiera Výpravy za člověkem z roku 1981 (kterou jsem nedávno zhltla, a kterou doporučuji všem zájemcům o vývoj dětí) je zachyceno právě toto období objevu africké "předčasné zralosti".
Pozdější výzkumy ze sedmdesátých let však přinesly méně jasné závěry. Ukázalo se, že některé jiné africké kultury (např. děti v Zambii) jsou oproti Gesselově škále spíše pozadu, v jiných kulturách jsou zase jednotlivé výsledky tak kolísavé, že výsledek srovnání není příliš spolehlivý.
Genetické vysvětlení začlo být zpochybňováno, zejména když se časem zjistilo, jak velkou roli hraje rozdílná praxe péče o děti. Zjistilo se, že zralost je větší tam, kde je aktivně podporována a pokud jsou africké děti vychovávány více západním způsobem, jejich zralost v konkrétních dovednostech je menší.


Na fotografii jsou ugandské děti v sirotčinci, kde se o ně starají západní dobrovolníci, zdroj
http://fmscblog.com/hunger-issues/what-i-learned-in-a-ugandan-orphanage/



Další díly série:
1. díl

3. díl
4. díl
5. díl
6. díl
7. díl

Psychomotorický vývoj dítěte z pohledu antropologie, 1.díl


Všude na světě se matky dozvídají informace o načasování vývoje dětí buďto od svých matek, porodních bab nebo také od lékařů a z knih. Pozorují, zda děti v určitém věku získávají patřičné dovednosti, zejména ty, které jsou pro jejich kulturu důležité.
V kulturách, kde se používají formální rutinní procvičování a nácviky určitých dovedností, jsou matky více naladěny na sledování milníků, pro které je dítě "trénovano".
Tak například sezení je velmi důležité pro matky v Ugandě, protože reflektuje společenské chování a je požadováno pro speciální ceremonii, při které dítě získá jméno.
Chůze je důležitá jak pro matky v Ugandě, tak pro malijské matky, protože je spojena s věkem odstavování a nácviku samostatné hygieny u dětí.
Když německé matky sledovaly videa s nahrávkami formálních rutinních cvičení, které s dětmi provádějí kamerunské matky, komentovaly pouze nezvykle drsné zacházení s dětmi, ne jejich motorické dovednosti.
Naopak když kamerunské matky sledovaly videa s nahrávkami německých matek, hrajících si s malými dětmi ležícími na zádech, dělaly poznámky o nedostatku motorických stimulů. Byly naprosto šokovány, že německé matky netrénují s dětmi sezení a chůzi, a obávaly se, že jejich děti budou opožděné.

Na obrázku jsou kamerunské děti, které denně takto přinášejí vodu, zdroj picafric.com



Další díly série:

2. díl
3. díl
4. díl
5. díl
6. díl
7. díl

O souměrnosti při nošení

Souměrnost je něco, co velmi často hodnotíme a kontrolujeme. V různých odvětvích lidské činnost. Souměrnost je to...