Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2016

Skvělá konference s Nilsem Bergmanem, světově proslulým lékařem a největším světovým advokátem kontaktu kůže na kůži

Obrázek
O víkendu proběhla v Žilině dvoudenní konference s Nilsem Bergmanem, světovým odborníkem na perinatální neurovědu a velkým propagátorem péče o dítě po narození na těle matky, tzv. Kangaroo Mother Care.
Bohužel jsem nemohla vidět oba dva dny, ale jen nedělní část. A byl to zážitek.
O práci Nilse Bergmana vím už leta z jeho stránek
http://skintoskincontact.com – tyto stránky jsou určeny pro zdravotníky
www.kangaroomothercare.com – stránky jsou zaměřeny na rodiče předčasně narozených dětí
Sám Nils Bergman vyprávěl o tom, že na počátku bylo jeho pozorování novorozených dětí na tělech matek v situaci, kdy neměl dostupné inkubátory. Zjistil, že děti se chovají jinak, než uvádějí příručky a učebnice. A to ho přivedlo na cestu poznání, na jejímž konci stojí statisticky podložené zjištění, že i ty nejmenší nedonešené děti vykazují lepší výsledky (mortalitu, morbiditu) na těle matky než v moderní péči jednotek intenzivní péče. Nils Bergman přináší ve svých přednáškách po světě jednozn…

Reportáž z pokračovacího kurzu pro poradkyně nošení

Obrázek
Anna Pohořálková

O víkendu jsme se s poradkyněmi nošení sešly na pokračovacím kurzu v Praze. Velmi jsem se těšila, protože mě tentokrát čekala jen jedna jediná přednáška a na kurz jsem pozvala dvě milé přednášející (chtěla bych napsat hosty, ale bohatá čeština mi v tomto případě nenabízí tolik žádoucí přechylování...).
Hned v úvodu kurzu jsem přednášela o evoluci nošení. Je to téma napínavé a svým obsahem hodně překvapivé. Já sama jsem poslední znalosti o naší prehistorii čerpala na počátku devadesátých let, ještě před nástupem analýzy DNA, a tak jsem při hledání zdrojů narazila na mnohá překvapení.
Největší překvapení je, že antropologové a archeologové pochopili, že nošení dítěte je zásadní pro jeho vývoj a přežití v historii homo sapiens a tak muselo být naprosto zásadním selekčním činitelem. Proto hraje nošení dětí při uvažování o vývoji našeho druhu klíčovou roli. Tak třeba zbořilo jedno z tradičních vysvětlení přechodu k bipedalismu, které zní - „začali jsme chodit po dvou, a…

Co je to vztahová vazba a jakou roli v ní může hrát nošení dětí na těle

Obrázek
V zahraničí i u nás se někdy hovoří o vztahovém rodičovství, což je přístup k rodičovství, který klade důraz na bezpečný a úzký vztah mezi rodičem a dítětem.

Určitě stojí za to alespoň trochu porozumět základům teorie vztahové vazby (nebo citové vazby – v angličtině se používá slovo "attachment"), kterou poprvé formuloval John Bowlby ve čtyřicátých letech dvacátého století, a kterou rozšířila Mary Ainsworth v šedesátých a sedmdesátých letech.
Podle této teorie dochází k budování vazby u dítěte působením vrozeného systému v mozku, který organizuje motivační, emoční a paměťové procesy ve vztahu k významným pečujícím osobám. Základní vzorec vazby spočívá v hledání fyzického a emočního uspokojení a ochrany před ohrožením. Toto přilnutí umožňuje psychické struktuře dítěte využívat kapacitu a funkce vyvinutější psychiky pečující osoby a organizovat a strukturovat vlastní procesy. Zážitky z těchto vztahů celoživotně nastavují způsob navazování a udržování klíčových vztahů a tedy i…

BUBUBUBU - klokanka ! ?

Obrázek
Mezinárodní týden nošení dětí je akce, která šíří osvětu, ale zároveň také míří do řad nosících rodičů, slouží k podpoře, scházení, zábavě. A k utvrzení se, že existují další podobní blázni.
A tak i tento článek je mířen do našich řad.

V diskuzích mezi ženami, které své děti nosí, se často mluví o zdravém a nezdravém nošení dětí. Nosítka se často dělí na „zdravá“ a „nezdravá“. Ano, píšu to v uvozovkách, protože si myslím, že to není dobré označení. Já bych napsala třeba vhodná a nevhodná, dobře a nešťastně zkonstruovaná. Těm nezdravým nosítkům se většinou obecně říká klokanky, někdy posměšně visítka, protože v nich nožky dítěte visí směrem dolů k zemi, nejsou v tzv. abdukčně flekční poloze (roztažené a ohnuté). Klokanky mají většinou vyztužená tvrdá záda, ale ne vždy, někdy umožňují dítěti zakulacení zad. Skoro nikdy nemají bederní pás a to je nesmírně důležitá část nosítka, protože přenáší část váhy dítěte na bedra nosiče a ulevuje ramenům. Kdysi jsem k tomu nakreslila tyto obrázky.



Mé NE farmakologické "podpoře" kojení

Obrázek
Harry Harlow prokázal svým experimentem s makaky rhesus, že mezi základní potřeby savců, konkrétně primátů, patří nejen příjem potravy, kojení, ale také kontakt a teplo. Při pokusu s náhradními matkami, které představovala drátěná atrapa s lahví a drátěná atrapa potažená měkkou látkou a zahřívná žárovkou, se mláďata zdržovala naprostou většinu času u chlupaté matky a k té drátěné se chodila jen napít. Tyto dvě potřeby jsou vzájemně provázané. Když matka kojí, zároveň se s dítětem dotýká a předává mu své teplo.

Lze ale kojit a nedotýkat se? Bohužel ano. Dokonce se dá říct, že většina dnešních způsobů kojení novorozenců je málo kontaktní. Používají se všelijaké polštáře, opory, děti se zavinují, matky i děti jsou příliš oblečeny, aby kontakt mohl mít dostatečný efekt. Děti jsou navíc k matkám často natočeny bokem, nedotýkají se jich hrudníkem. Tím zamezujeme přirozené reakci matčina těla i těla dítěte, nemůžeme využít plnohodnotně všech biologických reakcí, které nabízí do…

Co jsem se naučila, když jsem 40 dní po porodu strávila doma

Obrázek
Tento článek mne velmi zasáhl svým poselstvím a věřím, že zasáhne i další ženy, zejména ty, které se připravují na příchod děťátka do rodiny. Děkuji Petře Šmídové za citlivý překlad.
Originál najdete zde:
http://www.sbs.com.au/news/thefeed/article/2015/10/26/what-i-learned-spending-40-days-home-after-birth


Napsala Kate Alexandra


Kate se rozhodla, že se bude držet tradičních zvyklostí a čas po narození svého dítěte stráví doma. Že oddálí tlak z ‚návratu do světa‘.
Zvyk, podle něhož žena po porodu stráví prvních 40 dní doma, je uznáván v mnoha kulturách světa – od Jižní Ameriky, přes Indii (podle tradiční ájurvédy, vědecké sestry jógy) až po Evropu (Řecko). V zemích, jako je Austrálie či USA, se však zdá být přístup téměř opačný – vyrazit ven a vrátit se do normálu tak rychle, jak je to jen možné! Na konci těhotenství jsem místo vybavování dokonalého dětského pokojíčku trávila čas přípravou na porod a nepřikrášlené, trochu zamlžené dny poporodního zotavování. Věděla jsem, že musím všechno za…
Obrázek
Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 7.
Restrikce/omezení se vyskytují v různých kulturách na různé aktivity.
Ve třicátých letech 20. století vědci upozorňovali na to jak dramatické opoždění vývoje vykazují sirotkové v ústavech, kde vyrůstají bez běžných sociokulturních podnětů. Studie z roku 1957 popisuje podmínky novorozenců v libanonském sirotčinci, kde byly děti pevně zavinuty, zbaveny vizuální stimulaci díky těžkým závěsům mezi jednotlivými postýlkami, krmeny byly z lahví na polštáři a pečovatelky se jich dotýkaly pouze velmi krátce během měnění plen. Starší děti měly málo místa pro pohyb a nedostatek hraček. Jejich průměrný výsledek na Cattelové vývojové škále byl 63, zatímco průměr amerických dětí byl 101. V podobných podmínkách íránského sirotčince chodilo ve třech letech pouze 15% dětí.
To jsou jedny z nejhorších podmínek jaké mohou děti mít k vývoji.
Nicméně v mnoha kulturách existují restrikce přirozených vývojových aktivit, které mají vliv n…
Obrázek
Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 6.
Ještě krátká poznámka k lezení. V některých kulturách je totiž považováno za závadné a nežádoucí.
Rodiče na Bali například považují lezení za příliš "zvířecí" a proto ho svým dětem zakazují. V období, kdy západní děti začínají s lezením, balijské jsou jen zřídka pokládány na zem, a pokud je někdo z dospělých spatří při pokusu o lezení, okamžitě dítě zvedne. Toto popisují Meadová a Macgregor ve studii z roku 1951
Growth and culture: A photographic study of Balinese childhood.

V příštím díle, trošku delším, se budeme věnovat právě pohybovým restrikcím napříč kulturami a jejich vlivu na vývoj dítěte.

Ilustrační foto: Mother and Son (Kintamani, Bali)
iraleon.buzznet.com

Další díly série:
1. díl
2. díl
3. díl
4. díl
5. díl

7. díl
Obrázek
Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 5.
Odborníci, kteří se v minulosti věnovali výzkumu psychomotorického vývoje dětí předpokládali existenci jistých vývojových univerzálií.
Předpoklad univerzálních vývojových stupňů znamená, že dítě nemůže daný stupeň přeskočit, jednotlivé stupně si nemohou konkurovat ani se vyskytovat v jiném než daném pořadí.
Z pohledu antropologie je tento přístup mylný. V dostupných studiích mnoho afrických dětí vůbec nelezlo a mnoho z těch, co lezly to dělaly až v pozdějším věku. Například na Jamajce 29% dětí lezení přeskakovalo a ty které lezly s tím začaly ve věku, kdy začaly také chodit. Ukázal se překvapivý fakt – lezení, dovednost která je považována za základní milník ve vývoji vedoucí k chůzi u mnoha dětí chybí nebo je nahrazováno jinou sekvencí chování. Ve skutečnosti až 17% britských dětí neleze, z nich 10% se místo toho posunuje po zadku a 7% začne rovnou chodit.
Před sto lety přeskakovalo stádium lezení zhruba 40% ameri…
Obrázek
Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 4.
Než načnu dnešní téma, musím na úvod něco zmínit. Západní matky žijí v totálním chaosu ohledně doporučení v péči o dítě. Radí jim matky, tchýně, kamarádky, zdravotníci, žurnalisté, stát, každý něco trochu jiného.
Vývoj společnosti je tak rychlý, že každá generace radí něco jiného, medicína ani nečeká na výměnu generací a klidně radí něco zcela jiné co dva roky. To například zažily ženy, které rodily v sedmdesátých letech, kdy jim v jedné a téže porodnici jednou nařídili pokládat dítě na břicho a nikdy jinak a o dva roky později se to stejně emotivně zakazovalo. Proto máme tendenci hledat stabilitu v minulosti nebo v těch částech světa, kde vývoj nefrčí tak ďábelským tempem. To ale může být zrádné. Kultura je funkčně propletená síť, některé souvislosti této sítě jsou zjevné jen lidem uvnitř sítě a některé dokonce ani těm. Je ošidné interpretovat nebo přejímat zvyklosti jiných kultur, nerozumíme-li síti, jíž jsou so…
Obrázek
Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 3.
Antropologové nabízejí namísto laboratorních podmínek západního výzkumu přirozený experiment, který porovnává motorické dovednosti mezi jednotlivými kulturami i uvnitř nich. K pozornosti se tak dostává velké množství různých faktorů, které ovlivňují motorické dovednosti, například klima, bydlení, terén, nástroje, očekávání rodičů, naivní teorie nebo konkrétní praktiky při péči o děti.
Dobrým příkladem přirozeného experimetnu může být preference k užívání pravé nebo levé ruky. Pravorukost je téměř univerzální v kulturách, které kladou důraz na psaní a ovládání nástrojů. Některé kultury povzbuzují pravorukost výtkami, někde se dětem levá ruka dokonce přivazuje.
ALE - byla by preference pravé ruky i tam, kde děti nezískávají formální vzdělání, nemají k dispozici psací potřeby, není zde velký tlak na ovládání manuálních nástrojů a pravorukost není nijak povzbuzována? Takové podmínky mají například děti na Papui Nové Gu…
Obrázek
Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 2.
Trocha historie a jedna z kapitol debaty "nature versus nurture"
Gesselova vývojová škála (obdoba našich tabulek psychomotorického vývoje, jejíž první verze byla publikována v roce 1925) inspirovala sociální antropology k mezikulturním srovnávacím výzkumům věkových norem. Největší zájem se od poloviny 20.století soustředil na zkoumání afrických dětí. Bylo zjištěno, že děti v Ugandě jsou měsíc až dva popředu oproti Gesselově škále v jednotlivých dovednostech, jako je držení hlavičky, sed, stoj, chůze, v běhu jsou dokonce o čtyři měsíce popředu.
Další desítky studií z jiných míst v Africe se zdály tyto závěry potvrzovat. Převládala tendence vysvětlovat tato zjištění geneticky. V překrásné knize Zdeňka Matějčka a Josefa Langmeiera Výpravy za člověkem z roku 1981 (kterou jsem nedávno zhltla, a kterou doporučuji všem zájemcům o vývoj dětí) je zachyceno právě toto období objevu africké "předčasné zralost…
Obrázek
Psychomotorický vývoj dítěte z pohledu antropologie, 1.díl
Všude na světě se matky dozvídají informace o načasování vývoje dětí buďto od svých matek, porodních bab nebo také od lékařů a z knih. Pozorují, zda děti v určitém věku získávají patřičné dovednosti, zejména ty, které jsou pro jejich kulturu důležité.
V kulturách, kde se používají formální rutinní procvičování a nácviky určitých dovedností, jsou matky více naladěny na sledování milníků, pro které je dítě "trénovano".
Tak například sezení je velmi důležité pro matky v Ugandě, protože reflektuje společenské chování a je požadováno pro speciální ceremonii, při které dítě získá jméno.
Chůze je důležitá jak pro matky v Ugandě, tak pro malijské matky, protože je spojena s věkem odstavování a nácviku samostatné hygieny u dětí.
Když německé matky sledovaly videa s nahrávkami formálních rutinních cvičení, které s dětmi provádějí kamerunské matky, komentovaly pouze nezvykle drsné zacházení s dětmi, ne jejich motor…