neděle 9. října 2016

Co je to vztahová vazba a jakou roli v ní může hrát nošení dětí na těle


V zahraničí i u nás se někdy hovoří o vztahovém rodičovství, což je přístup k rodičovství, který klade důraz na bezpečný a úzký vztah mezi rodičem a dítětem.

Určitě stojí za to alespoň trochu porozumět základům teorie vztahové vazby (nebo citové vazby – v angličtině se používá slovo "attachment"), kterou poprvé formuloval John Bowlby ve čtyřicátých letech dvacátého století, a kterou rozšířila Mary Ainsworth v šedesátých a sedmdesátých letech.

Podle této teorie dochází k budování vazby u dítěte působením vrozeného systému v mozku, který organizuje motivační, emoční a paměťové procesy ve vztahu k významným pečujícím osobám. Základní vzorec vazby spočívá v hledání fyzického a emočního uspokojení a ochrany před ohrožením. Toto přilnutí umožňuje psychické struktuře dítěte využívat kapacitu a funkce vyvinutější psychiky pečující osoby a organizovat a strukturovat vlastní procesy. Zážitky z těchto vztahů celoživotně nastavují způsob navazování a udržování klíčových vztahů a tedy i schopnost k nim.

Prvky vazbového chování ze strany dítěte jsou vyhledávání tělesné blízkosti pečovatele, orientování se v prostoru a věšení se na blízké objekty, emoční projevy jako pláč, křik a úsměv. Tyto projevy vyvolávají na straně pečovatele specifickou odpověď, poskytnutí péče a bezpečí, která u dítěte odstraňuje úzkost z ohrožení a existenční úzkosti. Mezi takové odpovědi patří hlazení, nošení, houpání, zahřívání, krmení, mluvení, zpívání apod. V takovém případě vzniká tzv. bezpečná vazba.

Pro lepší představu nabízím obrázek:


Bezpečná vazba – Dítě používá pečující osobu jako bezpečnou základnu pro zkoumání okolí. Vykazuje přiměřenou úzkost, když pečující osoba opouští místnost a uklidní se a znovu se vrátí ke zkoumání, když se pečující osoba vrátí. Dítě může být uklidněno i cizím člověkem, ale preferuje pečující osobu.

Ambivalentní vazba: Dítě nepoužívá pečující osobu jako bezpečnou základnu, ale protestuje, když se chystá odejít. Je velmi rozčilené, když je pečující osoba pryč a jen pomalu se uklidní, když se pečovatel vrátí. Dítě se velmi zajímá o to, kde se pečovatel vyskytuje, vyhledává kontakt, ale když ho dosáhne, rozčileně ho odmítá. Nedá se jednoduše utišit cizí osobou. V tomto typu vazby je dítě neustále úzkostné, protože dostupnost pečující osoby není stálá.

Vyhýbavá vazba: Dítě při hře málo sdílí své emoce. Projevuje náznaky emocí, když se pečovatel vytrácí nebo vrací. Vykazuje málo citu, když je mu projevována náklonnost. K cizím se chová podobně jako k pečovateli. Dítě ve svém jednání může projevovat nedostatek příchylnosti a nízkou sebeúctu.

Dezorganizovaná vazba: Dezorganizované emocionální chování se projevuje například tak, že dítě pozoruje pečující osobu, ale přitom je zády k němu.

Nošení dětí je součástí vazebného chování. Je to odpověď na potřeby dítěte. Existuje zajímavá studie, která prokázala, že intervence v podobě doporučení nosítka zlepšuje šance dětí na bezpečnou vazbu s matkou.
V této studii byly matky ze sociálně ohrožených poměrů po porodu v porodnici požádány, aby se zapojily do výzkumu. Jedna skupina dostala běžné dětské lehátko, druhá dostala nosítko a instrukci používat ho denně. Matky byly během roku sledovány a dotazovány s cílem zjistit míru interakce mezi matkou a dítětem a děti byly pozorovány standardními metodami, které mají za cíl posoudit typ vazby s matkou. Skoro polovina matek z nosící skupiny používala nosítko skutečně denodenně, další používaly nosítko 2-3 krát týdně, některé méně. Nosící matky byly už po několika měsících citlitvějšími vůči svým dětem, především reagovaly dříve na jejich signály. Po roce měly nosící matky se svými dětmi většinou bezpečnou vazbu (83%), mezi nenosící skupinou to bylo 38%. Zejména děti které byly nošeny denně měly se svými matkami skoro všechny bezpečnou vazbu.
Anisfeld, E. Casper, V.Nozyce, M.Cunningham: Does infant carrying promote attachment? An experimental study of the effect of increasedphysical contact on the development of attachment. In: Child development 61, S.1617-1627.

Na jarním pokračovacím kurzu pro poradkyně nošení dětí nám o vztahové vazbě přesnášel Dr.Henrik Norholt. A nejenže vykládal, on nám vlastně všechny typy vztahových vazeb zahrál. Hrál matku a dítě při tzv. Strange Situation Test, ale taky nám předváděl, jak reagují dospělí lidé při tzv. Adult Attachment Interview. Chvílemi nám běhal mráz po zádech, chvílemi jsme se smáli. Myslím, že každá z nás aspoň chvíli uvažovala jak by reagovala při "interview", jestli by uměla spontánně popsat své zážitky s maminkou nebo by složitě hledala slova a opakovala fráze.
To co jsme si ale odnesly všechny, bylo upozornění, že typ vazby se ve vysokém procentu dědí. Tak jak se k nám chovaly naše matky (otcové nebo jiné důležité pečující osoby), chováme se většinou i my k našim dětem K tomu abychom změnili vzory jednání musíme většinou vyvinout úsilí, někdy potřebujeme pomoc, podporu. Jak ukazuje výzkum, podpora nošení je možnou cestou ke změně.


reklama

pondělí 3. října 2016

BUBUBUBU - klokanka ! ?

Mezinárodní týden nošení dětí je akce, která šíří osvětu, ale zároveň také míří do řad nosících rodičů, slouží k podpoře, scházení, zábavě. A k utvrzení se, že existují další podobní blázni.

A tak i tento článek je mířen do našich řad.

V diskuzích mezi ženami, které své děti nosí, se často mluví o zdravém a nezdravém nošení dětí. Nosítka se často dělí na „zdravá“ a „nezdravá“. Ano, píšu to v uvozovkách, protože si myslím, že to není dobré označení. Já bych napsala třeba vhodná a nevhodná, dobře a nešťastně zkonstruovaná. Těm nezdravým nosítkům se většinou obecně říká klokanky, někdy posměšně visítka, protože v nich nožky dítěte visí směrem dolů k zemi, nejsou v tzv. abdukčně flekční poloze (roztažené a ohnuté). Klokanky mají většinou vyztužená tvrdá záda, ale ne vždy, někdy umožňují dítěti zakulacení zad. Skoro nikdy nemají bederní pás a to je nesmírně důležitá část nosítka, protože přenáší část váhy dítěte na bedra nosiče a ulevuje ramenům. Kdysi jsem k tomu nakreslila tyto obrázky.



Klokanky jsou dost nepohodlné. Pro děti i pro nosící osoby. Mají těžiště daleko od těla, proto se pronesou. Špatně rozkládají váhu nošeného dítěte na trup nosiče, přetěžují ramena. Dost často se v návodech doporučuje i nošení čelem od nosiče pro úplně malé děti (proč je to nevhodné a hlavně zbytečné, o tom by se dal napsat další článek, ale to až jindy).
Nejhorší vadou je malá šíře látky mezi nožičkami, která dítě nepodporuje v té zmíněné abdukčně flekční poloze. Visící nohy mají špatný vliv na celou posturu dítěte a navíc to není poloha ideální pro dobrý vývoj kyčelních kloubů.

Nojo, ale to, že něco není ideální, ještě neznamená, že to poškozuje.

Na vývoj dětských kyčlí má vliv řada dalších faktorů, které nemůžeme ovlivnit (pohlaví dítěte, poloha v děloze, genetické dispozice), a pak také řada jiných faktorů, nad kterými si většinou příliš nelámeme hlavu. Třeba natahování nožiček dítěte hned po porodu za účelem měření nebo pevného zavinutí, které má dítě podpořit v klidném spánku. (1) Dříve se děti dokonce po porodu obrátily vzhůru nohama a kyčle se tak natáhly pod plnou vahou dítěte. Německý ortoped Fettweis zaznamenal, že v období, kdy bylo doporučováno pokládat miminka od narození na břicho, vzrostl výskyt kyčelní dysplazie na klinice, kde pracoval. Obecně když děti hodně leží, zaujímají méně polohu žabičky s roztaženýma a ohnutýma nohama, než když jsou na těle matky.

Nejsem odbornice, ale zdá se mi, že ortopedi se ani dnes zcela neshodnou na tom, jaká poloha je pro kyčle dítěte ta optimální. Já sama vycházím z německých zdrojů, které tvrdí, že pro vývoj je optimální pokrčení nohou 110-120° (laici jako já si ten úhel mohou představit tak, že si lehnou na zem, pokrčí nohu-stehno a daný úhel se pak nachází mezi zemí a vaší pokrčenou nohou). No a roznožení je ideální kolem 40° (zase pro nás laiky – znamená to že dítě má mezi nohami 80°) (2). Z těchto dvou údajů je ale podstatně důležitější to pokrčení a také je dobré si uvědomit, že to je průměr, nějaké rozpětí kolem těchto údajů je určitě možné. Kdyby vás zajímalo jak se k těmto údajům dospělo, tak především výzkumem kyčlí mrtvěnarozených děti a detailním zkoumáním toho, jak se vlastně kyčelní kloub u dětí utváří.

Německá odbornice na biologii lidského chování, Evelin Kirkilionis, kdysi napsala důležitou vědeckou práci, ve které vylíčila lidské dítě jako aktivního nošence. Hlavní část jejího výzkumu se týkala právě dětských kyčlí a vrozené abdukčně flekční polohy. Když byla paní Kirkilionis v Brně na konferenci Aktivní rodičovství, ptal se jí někdo z publika, zda by řekla, že je nebezpečné nosit dítě v nosítkách, kde jim visí nožky. Odpověděla, že by to takto neřekla, že jediná skutečně nebezpečná situace je, když má nosící osoba dítě umístěné čelem sobě a příliš nízko a každým pohybem svých nohou kope do nožiček dítěte, které se tak neustále zanožují. Řekla bych, že tohle není typická situace.

Proč to tady píšu? Je podle mě zcela nesporné, že nošení dětí v abdukčně flekční poloze je biologickou adaptací lidských děti, která příznivě ovlivňuje vývoj kyčlí. Je ale velmi problematické říct jak moc a zda vůbec dítě poškozuje, když u nich tuto polohu nepodporujeme, když dítě necháváme ležet, pokládáme je příliš brzo na břicho (u nás zcela běžné a přijímané chování) nebo je nosíme v klokankách. U klokanek je třeba počítat s tím, že je to jen příležitostná pomůcka. Lidé kteří si ji pořizují většinou nechtějí nosit každodenně a už vůbec ne dlouhodobě. A i kdyby chtěli, obávám se že to nezvládnou, nošení v klokance je totiž hodně fyzicky náročné a nepohodlné.
Nemyslím si, že klokanky by byly nějaký významný faktor ovlivňující vznik a výskyt dysplazie. Nemyslím si, že jsou nezdravé. Rozhodně pro to nejsou žádná spolehlivá data. A nepíšu to proto, abych říkala, že je jedno v čem nosíme, ale proto, abychom nestrašili zbytečně lidi, kteří své děti takto nosili a nosí. Abychom se usmáli, když vidíme někoho, kdo má své dítě na srdci a neřešili, v čem to dítě má a v jaké poloze má nožičky. Co je nám koneckonců po tom. Na ulici přece neřešíme ani to zda kolemjdoucí své děti kojí, čím přikrmují nebo zda je vozí v dobře připevněné autosedačce. Proč bychom měli řešit, v čem a jak dítě nosí? Nejde o život. Navíc nošení je mnohem více. Jeho vliv na zdraví dětí a dospělých je komplexní. Nošení je zdravé vždy. S jakýmkoliv nosítkem i bez nosítka. Když to pochopíme, můžeme se přestat strachovat.

Ještě stále příliš často narážím na ženy, kterým někdo z pozice autority vysvětlil, že děti se nemají nosit, protože to přetěžuje páteř, stlačuje meziobratlové ploténky a následně způsobuje skoliózy. Pro taková tvrzení neexistují žádné podklady, žádná data. Naopak existují studie, které to vyvracejí. Tvrdí se to jen proto, že vycházíme z toho, že zdravé je, když děti leží a tak musí být nezdravé, když se vertikálně nosí. Nedělejme stejnou logickou chybu.

Není rovnítko mezi špatným nosítkem a poškozováním dítěte. Nebuďme na sebe a na druhé tak přísní. Radujme se vždy, když rodiče touží mít své dítě u sebe. Koneckonců to je nejlepší cesta k tomu, aby rodiče své děti nosili častěji a pak si pořídili něco pohodlnějšího, vhodnějšího. Něčeho, v čem se jim bude dobře nosit.

O souměrnosti při nošení

Souměrnost je něco, co velmi často hodnotíme a kontrolujeme. V různých odvětvích lidské činnost. Souměrnost je to...