Co jsem se naučila, když jsem 40 dní po porodu strávila doma

Tento článek mne velmi zasáhl svým poselstvím a věřím, že zasáhne i další ženy, zejména ty, které se připravují na příchod děťátka do rodiny. Děkuji Petře Šmídové za citlivý překlad.
Originál najdete zde:
http://www.sbs.com.au/news/thefeed/article/2015/10/26/what-i-learned-spending-40-days-home-after-birth



Napsala Kate Alexandra


Kate se rozhodla, že se bude držet tradičních zvyklostí a čas po narození svého dítěte stráví doma. Že oddálí tlak z ‚návratu do světa‘.

Zvyk, podle něhož žena po porodu stráví prvních 40 dní doma, je uznáván v mnoha kulturách světa – od Jižní Ameriky, přes Indii (podle tradiční ájurvédy, vědecké sestry jógy) až po Evropu (Řecko). V zemích, jako je Austrálie či USA, se však zdá být přístup téměř opačný – vyrazit ven a vrátit se do normálu tak rychle, jak je to jen možné!
Na konci těhotenství jsem místo vybavování dokonalého dětského pokojíčku trávila čas přípravou na porod a nepřikrášlené, trochu zamlžené dny poporodního zotavování. Věděla jsem, že musím všechno zařídit tak, abych to pak měla co nejjednodušší, takže jsem navařila výživná jídla a do posledního místa jsem napěchovala mrazák. Připravila jsem si směs povzbuzujících oříšků a semínek, abych měla co ujídat během nočního kojení. Manžel nás zaregistroval u Hello Fresh, firmy, která rozváží krabice s čerstvými potravinami doplněné jednoduchými recepty, aby mohl připravovat čerstvé večeře prokládané zásobami z mrazáku (takže jsem za celou dobu nemusela vařit!). Domluvila jsem se s rodinou a přáteli, aby mi v konkrétní dny v týdnu pomohli s naším tříletým synem, a spojila jsem se s kamarádkou, která dělá poporodní dulu, aby se připravila na zpracování a enkapsulaci placenty, což je účinný způsob, jak stabilizovat poporodní hormony a vyhnout se poporodním depresím.

Říkala jsem si, že když si jako nejvyšší prioritu po porodu stanovím péči sama o sebe, bude to rozhodně ten NEJLEPŠÍ způsob, jak se postarat o miminko i o celou rodinu! Načančaný pokojíček může počkat – anebo, koho tady budu obelhávat, miminko bude spát s námi, dokud nebude dost velké, aby se mohlo přistěhovat do pokoje k bráškovi!
Ale vraťme se k mým 40 dnům doma. Vlastně jsem je nestrávila celé jen v domě. Podle australských měřítek zrovna vládla krutá zima, takže jakmile vysvitlo sluníčko a teplota vyšplhala na dvouciferné hodnoty, začala jsem snít o procházce. A často jsem taky vyrazila. Společná péče o našeho tříletého Bodhiho a o čerstvě narozené zlatíčko Yagana proměnila podivné procházky po okolních ulicích v požehnání – nadýchali jsme se čerstvého vzduchu a Bodhi dostal příležitost spálit trochu přebytečné energie! Většinou jsme ale já a Yagan zůstávali doma v pelíšku a navzájem jsme se poznávali – naprosto beze spěchu a bez nepříjemného tlaku, že musím NĚCO DĚLAT (kromě toho, že jsem se musela vydat k doktorovi kvůli mastitidě – uf!).
Byl to mnohovrstevnatý zážitek plný pozitivních i méně pozitivních pocitů a cítím potřebu podělit se o několik poznání, která jsem se za tu dobu učinila, protože se domnívám, že je lze aplikovat na mnoho stránek života a rozhodně se neomezují jen na ‚šestinedělky‘.

#1 Lekce o trpělivosti, touhách a chtění.
Jako velký paradox vnímám skutečnost, že jsem si na jednu stranu pomalé tempo svých 40 dní, kdy jsem se doma seznamovala se svým miminkem, velmi užívala, na druhou stranu jsem se ale už nemohla dočkat, až znovu vyrazím ven. Den má spoustu minut, a když jsem zrovna nezaplavovala něhou své dokonalé čerstvě narozené miminko a neprohlubovala lásku, kterou jsem k němu chovala, cítila jsem se ztracená a toužila jsem po … prostě po něčem.
Překvapilo mě, že až tak podléhám touhám a chtění. Chtěla jsem si zajít s někým na kafe, mít své tělo jen sama pro sebe, chtěla jsem si dát kousek čokolády, zaujmout na gauči novou polohu, chtěla jsem mluvit s někým dospělým… a tak by mohl seznam pokračovat ještě dlouho. Prahla jsem po tom nejprostším narušení svých jinak monotónních dní a moje touhy byly opravdu silné! Říkala jsem si… kdybych tak mohla vstát a vypadnout, cítila bych se líp, jinak, zpátky ‚v normálu‘.
Ale představa, že by jakákoli ‚cesta ven‘ uspokojila mé chtivé já, byla naprosto scestná. Jen by mě na chvíli rozptýlila a odvedla od toužení, které se neustále proměňovalo a lepilo se téměř na vše, protože to ve skutečnosti byla maskovaná snaha o útěk, protože mnou zmítalo nutkání osvobodit se od otupující rutiny péče o novorozence. Jakmile jsem si uvědomila, o co vlastně jde, bylo už řešení jasné – musím přestat chtít a dovolit sama sobě rozvinout se v přítomnosti, což se samozřejmě snáz řekne, než udělá!
#2 Ticho je mocný léčebný nástroj.
Domácí rodičovská péče o miminko a tříletého syna (alias „Hlučného“) znamená, že jsou chvíle kojení doprovázeny divokou kakofonií bubnování, zpěvu, křiku a mnoha zběsilých her. Jakmile Hlučný usnul nebo byl pryč z domu, opíjela jsem se tichem. Když už jsem zvládla lekci číslo jedna, věděla jsem, že tohle jsou okamžiky, kdy mohu vychutnávat každou sladce tichou chvilku. Žádná hudba, žádné čtení ani telefon, jen jednoduché příjemné posezení v tichu.
Využívala jsem tento čas k procvičování meditací a pránájámy (řízených dechových cvičení) k nalezení rovnováhy a vnitřní podstaty.
Ticho mě začalo bavit, a to až tak, že se stalo protijedem proti mému chtivému, toužícímu já. Zjistila jsem, že si i ve chvílích, kdy je Hlučný hlučný, dokážu najít ticho mezi zvuky, že ho nadechnu a rozprostřu do vnitřního klidu, který mi pomůže najít kotvu v realitě a rozpustí mé chtivé fantazie.

#3 Na výchovu dítěte, ale i k péči o novopečenou matku je – jak říkají Angličané – zapotřebí menší vesnice.
Tohle je nejzásadnější zjištění, které mi během těch 40 doma strávených dní znělo v srdci i v duši. Jsme společenské, kmenové bytosti a já jsem velmi intenzivně vnímala tragédii toho, jak jsme se navzájem oddělili a kolik úsilí je třeba vyvinout, aby si člověk našel nějakou komunitu, že často musíme vyjít ven, abychom ten pocit mohli zažít.
Když jsem někomu řekla, že trávím 40 dní doma, často to vyvolalo překvapení – proč se sama dobrovolně tak izoluju?! A ano, na první pohled to může vypadat, že jsem se uvrhla do domácího vězení. Prožila jsem několik dlouhých osamělých dní, ale po naprostou většinu času jsem byla ve společnosti lidí, kteří jsou mi blízcí. Přátelé a příbuzní přicházeli ve vlnách, aby mě a mé kluky v tom přechodném období podpořili, a já jsem jim za to neskutečně vděčná!
Manželova maminka, která bydlí nad námi, se v prvních týdnech každé dva dny na chvíli stavila a přinesla jídlo, nebo se nabídla, že nakoupí, nebo si chvíli četla s Bodhim, nebo pochovala Yagana. Přišla má porodní dula se synem. Kamarádka, která dělá poporodní dulu, přišla poctít můj přerod léčebným obřadem – stažením těla a bylinnou koupelí (o tom více později). Letité i nové kamarádky přicházely s jídlem, dárky a nadšením a pomáhaly s domácími povinnostmi.
Jeden den se mi ale do paměti zapsal zvlášť silně: bylo slunné odpoledne asi dva týdny po Yaganově narození. V jednu chvíli přišly na návštěvu tři kamarádky s dětmi – nebylo to plánované, ale velmi příjemné! Umývalo se nádobí, skládalo se vyprané prádlo, ohříval se kukuřičný chléb a podával se bohatě namazaný máslem. Dům byl plný smíchu a rodičovských historek – o radostech i strastech. Rozebíraly jsme ohromnou mezeru v poporodní péči a nerealistická očekávání, která ženy a společnost kladou na novopečené matky a jejich návrat do každodenního života: do práce a ke cvičení, jako by šlo o nějakou soutěž. Děti mezitím pobíhaly po zahradě, lezly na stromy, dělaly si čajové dýchánky a provozovaly hudbu. Byl to naprostý zmatek, dům byl plný rozházených hraček a jídla… užívala jsem si každou vteřinu! To byl můj „vesnický“ zážitek – tohle je městský kmenový život a moc bych si přála, aby to tak bylo každý den.
Když všichni odešli a já zůstala zase sama se svými syny, uvažovala jsem, kolik práce to holkám dalo, aby nás i s dětmi navštívily – aby nám připravily jídlo, všechno zorganizovaly a naložily do aut, aby k nám přijely a strávily se mnou den, vypořádaly se s přebalováním a s vlastními rodičovskými povinnostmi a péčí o děti. Jsem vděčná, že si daly tu práci. Jejich zájem mě pozvedl na duchu a zahřál u srdce.
Jsem vděčná všem, kteří mi umožnili strávit těch 40 dní doma. Jsem ráda, že jsem se díky této zkušenosti naučila čelit svému netrpělivému, toužícímu a chtivému já a že jsem znovuobjevila uzdravující moc ticha. Jako největší požehnání ale vnímám to, že jsem dokázala skutečně docenit sama sebe při přechodu k další fázi mateřství a respektovat cestu zpět od těhotenství a porodu jako posvátnou dobu rozjímání, zotavování a vytváření vztahu se svým sladkým miminkem. Byla to obohacující zkušenost a já jsem z ní vyšla odpočatá, nabitá energií a připravená na návrat do světa!

Komentáře

  1. Moc děkuji, za překlad, pohladilo mne a inspirovalo. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji, za překlad, pohladilo mne a inspirovalo. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Krásné. Kéž bych měla taky takové kamarádky ;o).

    OdpovědětVymazat
  4. Svoju prvu dceru som porodila v roku 2001 a nasa pani doktorka mi len tak medzi recou povedala, ze si mam uzit sestonedelie s babatkom, ze sa s nim nemam ponahlat medzi ludi, ze to vsetko pocka... tak som ju posluchla a tiez som stravila 42 dni len doma s dcerou... neprislo mi to vobec neprirodzene a zvlastne, prave naopak... najkrajsi cas :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Svoju prvu dceru som porodila v roku 2001 a nasa pani doktorka mi len tak medzi recou povedala, ze si mam uzit sestonedelie s babatkom, ze sa s nim nemam ponahlat medzi ludi, ze to vsetko pocka... tak som ju posluchla a tiez som stravila 42 dni len doma s dcerou... neprislo mi to vobec neprirodzene a zvlastne, prave naopak... najkrajsi cas :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Taky jsem čekala, že budu s prvorozenou jen doma, poznávat se a užívat. Manžel naštěstí pracuje z domova, takže jsem se vůbec necítila sama. Mrazák jsme měli taky plný jídla, takže neměl s přípravou problémy, občas malou přebalil, uklízel, atd. Já toho naopak ráda využila a sem tam vyřídila mail, takže jsem neměla vůbec pocit, že by se něco příchodem naší dcery změnilo. Doma vládla celou dobu pohoda a vůbec mi v šestinedělí nevadily ani krátké návštěvy příbuzných a pár přátel. Malá s námi od začátku spí v noci v posteli, přes den bez problémů usne ve své postýlce, je to fakt poklad a manžel taky. Na to, že jsem se v minulosti léčila s depresemi, tak celé šestinedělí a vůbec i teď celé mateřství si náramně užívám :) Nedržte se žádných extrémů, dělejte to, na co máte zrovna chuť a náladu a to prostě dopředu nenaplánujete...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Proč se děti při nošení uklidňují?

Dětské kyčle a nošení dětí na těle

Biologické předpoklady nošení dětí aneb proč je přirozené nosit děti vertikálně