čtvrtek 31. května 2012

Kdy se hodí nosítko?




Všude tam, kde se z nějakého důvodu nehodí šátek. Kdo zná BAVLNKU tak ví, že jsme hlavně přes „ty šátky“. Šátek je díky svému jednoduchému principu přece jen tím nejuniverzálnějším nosítkem vůbec. Dá se v něm nosit nedonošené miminko, ale v krizi ponosíte i čtyřleté dítě znavené celodenním výletem. Takhle univerzální žádné nosítko být nemůže.

Ale jsou situace, kdy má i nosítko své výhody.
Nejčastěji tehdy, kdy z nějakého důvodu šátek vázat nechcete. Hodně lidí se na šátek příliš necítí, přijde jim to trochu moc „etno“, mají pocit, že to nejde dohromady s jejich životním stylem. Tady si dovolím nesouhlasit, šátek se dobře snese i s kostýmkem, jak dokládá foto italské poslankyně evropského parlamentu. Ale dobře, přiznejme si, že šátek stále ještě není vnímán jako něco běžného a dejme tomu, že na sebe nechcete poutat tolik pozornosti.


Taky se může stát, že se považujete za kopyto a máte pocit, že vázání šátku nezvládnete. Mohu vás ujistit, že to zvládne kdekdo, já jsem toho živoucím důkazem. Ale je pravda, že „kopytu“ to může dát zabrat.

Jsou ale situace, kde se objektivně více hodí nosítko. Zde je jejich neúplný výčet:
Nosíte větší batole, které chce střídavě nosit a ťapat (kdo se s tím má furt vázat…)
Je zima, prší, venku je spousta špíny a vám hrozí, že si při manipulaci šátek pošlapete nebo urousáte.
Nosíte na zádech a vaše akční batole se při vázání odmítá na chviličku zklidnit.
Je vedro – nosítko přece jen nepokrývá tolik z povrchu těla vás a miminka, takže tolik nehřeje.
Střídáte se při nošení s jinými členy rodiny, kteří to s šátkem neumí.
Atakdále atakdále...

Takže chcete nosítko. Dobrá. Nejprve si povíme, jaké nosítko rozhodně nechcete – nechcete klokanku. Klokanka je zvrácený a inženýrsky nezdařený typ pomůcky pro nošení. Není pohodlná ani pro nosiče, ani pro děťátko.
Jejím základním nedostatkem je nedostatečná šíře látky mezi nožičkami dítěte. V důsledku toho nožky dítěte volně visí dolů. Záda jsou často polstrovaná a nepříliš pružná a páteř miminka je tak zcela rovná, někdy dokonce prohnutá do luku. Hlava dítěte pak nesměřuje zpátky k hrudníku nosiče, ale spíše do záklonu. Tato poloha je pro dítě naprosto nevhodná, hlavička tlačí nežádoucím způsobem na rovnou páteř. Nožičky visí dolů a kyčle tudíž nezaujímají zdravou tzv. abdukčně flekční polohu. Kromě toho se veškerá váha dítěte soustředí do rozkroku, což nám zejména u chlapečků připadá jako mučení.
typická poloha dítěte v klokance

Mučení je to ovšem i pro nosiče. Všimněte si že tradiční nosítka jsou konstruovaná vždy tak, aby aspoň část zátěže přenesla na bedra nosiče. Oproti tomu v klokance dítě visí celou vahou na ramenou nosiče, což je velmi nepříjemné. Těžiště je příliž nízko a daleko od těla nosiče, což také zvyšuje zátěž při nošení.
Klokanka je tedy spíše mučidlo než pomůcka.
Pokud si kupujete nosítko pro své novorozené miminko, nepřemýšlejte ani nad krosnou. Krosna je nosítko vhodné pro outdoorové aktivity se starším dítětem, nejlépe už chodícím. Absolutně neřeší vhodnou polohu dítěte vzhledem k jeho věku a motorickým schopnostem. Pro ženu je navíc krosna pěkně fyzicky náročná. Těžiště je příliš daleko od těla a samotná konstrukce může vážit až 3kg. Krosnu tedy raději přenecháme sportovně založeným tatínkům a hlavně chodícím dětem, tedy dětem, jejichž páteř je na to dostatečně vyvinutá a u nichž už nepředpokládáme dlouhý pobyt v nosítku.

Jaké nosítko vám tedy doporučíme?
Ergonomická nosítka jsou moderní pomůcky pro nošení dětí, které konstrukčně vycházejí z asijských nosítek typu mei-tai. Většinou se na nich nic neváže, mají přezky, v místech kde je to potřeba jsou polstrovaná.

ergonomické nosítko Manduca
Obchody V BAVLNCE vám nabízí několik typů těchto nosítek, z nichž nejoblíbenější je nosítko Manduca. Manduca je oblíbené a zákazníky oceňované nosítko, které plně respektuje jednotlivá stádia vývoje dítěte. Dá se v ní nosit na břiše i na zádech. Miminko i nosič v ní mají maximální možný komfort. Doporučujeme ji zejména pro děti od půl roku do dvou let, může ale sloužit i mladším nebo starším dětem.
Manduca je vybavena novorozeneckou vložkou pro nošení miminek od narození, přesto máme z obchodu zkušenost, že nesedí každému novorozenci ideálně. Robustnější miminka jsou většinou v novorozenecké vložce „usazena“ dobře (píšeme usazena v úvozovkách, protože se nejedná o sed, ale o polohu, v níž je podsazený zadeček a záda jsou zakulacena a dobře podepřena nosítkem, tak jak to odpovídá potřebám novorozence - viz obrázek).
Drobnějším a slabším dětem ovšem Manduca nemusí poskytovat potřebnou oporu už od narození.
Manducu tedy doporučujeme všem aktivním rodičům, kteří shánějí vhodné nosítko pro nošení doma i pro outdoor.
Pokud ovšem hledáte nosítko hlavně pro první měsíce po narození děťátka, doporučujeme subtilnější nosítko Storchenwiege. Toto nosítko se snaží v mnohém napodobit vlastnosti šátku. U malého miminka umožňuje nastavení šíře látky od kolínka ke kolínku přesně podle rozměrů dítěte. Nosítko také disponuje zadrhovací šňůrkou, která umožňuje stáhnout přebytečnou látku po bocích dítěte a zamezit tak případnému hroucení drobného miminka do stran. Proto je nosítko doporučeníhodné i pro novorozence.
Také toto nosítko můžete nosit na břiše a později i na zádech.
Nicméně nošení těžších batolat už není tak pohodlné jako ve výše zmíněné Manduce, zejména proto, že bederní pás je užší a není polstrovaný.


nosítko Storchenwiege vlevo s dvouletým dítětem a vpravo s novorozencem

Dalším zajímavým typem nosítka je ring sling – šátek s kroužkem. Jeho použití je nesmírně jednoduché a rychlé a nosítko navíc vypadá velmi elegantně. Schválně mrkněte na tohle francouzské video.

Ring sling je nosítko na kratší pochůzky, je nesymetrické, veškerá zátěž visí na jednom rameni a trochu paralyzuje jednu ruku. Přesto je velmi oblíbené. Pokud je ring sling vyroben z pevné šátkové tkaniny, je skutečně pohodlný a rychle se na dítěti dotahuje.

úterý 15. května 2012

Vietnamec

Už je to pár let, stála jsem na zastávce tramvaje na Barrandově a chystala se na úmornou cestu na druhý konec Prahy, do Ládví. Podotýkám, že metro tehdy do Ládví nejezdilo a nejspíš byly také prázdniny, které do pražské hromadné dopravy vnášejí spoustu pikantních přestupů a objížděk.

Jela jsem s prvorozenou, nějak si nemůžu vybavit, jestli byla v kočárku nebo v šátku, nejspíš v tom druhém.

Na začátku nástupiště stál Vietnamec s dítětem podobných rozměrů ( a snad tedy i věku) jako byla moje dcera. Děcku mohl být necelý rok. Vietnamec nesl to těžké dítě na ruce. Pozorovala jsem je a říkala si, že asi jedou pár zastávek. Představa, že bych si s děckem vyrazila na vejlet bez ničeho (bez kočárku nebo nosidla) mi přišla naprosto šílená.

Docela mě překvapilo, když jsem je pak zahlédla na Smíchovském nádraží.

A když jsem je pak po více než hodinové úmorné cestě hromadnou dopravou potkala v Ládví, patrně mi klesla brada.

Od té doby je sleduju, Vietnamce. Oni ty kočárky opravdu moc nevedou. Ale často je uvidíte, jak si při běžných denních činnostech předávají děcka z náruče do náruče. Pochybuji že by u toho hloubali nad psychologickým dopadem svého neuváženého počínání. Určitě se jim nedostalo zásadních výchovných informací o tom, že dítě si na to nošení zvykne a pak už se ho nezbaví. Asi jim tu neinformovanost závidím.

Šátek a hledání zázračného receptu na šťastné dítě


Vzpomínám na to, jak jsem si jako prvorodička představovala život s miminkem. Byl to takový radostný mlžný opar plný společného mazlení zarámovaný útulnou voňavou domácností plnou kupiček čistého a voňavého prádla a dobrého domácího jídla. A úplně přesně si pamatuji, že jsem se chtěla naučit šít, plést a háčkovat. Nic z toho se ve větší míře nekonalo.

Nechce se mi vypisovat jak mi má prvorozená udělala čáru přes rozpočet, o tom ten článek být nemá. Spíše bude o našich představách o životě s novorozenětem, o neexistenci toho, co Jean Liedloffová popisuje jako kontinuum. O absenci životního rámce, sdílené kulturní zkušenosti utvářené mnoha generacemi, ověřené, respektovatelné, respektované.

Nepamatuji se, že bych ve svém mladém životě viděla někoho pečovat o malé dítě- miminko. Nikdy jsem se neocitla v domácnosti s malým dítětem, nikdy jsem si o tom s nikým nepovídala. Vyskytovala jsem se ve věkově stejnorodých sociálních skupinách, mezi spolužáky, sourozenci, bratranci a sestřenicemi. Všichni kolem vzorně dodržovali rozumné generační odstupy a děti si pořizovali po sobě v rámci jedné mateřské dovolené. Prostě nikde žádné miminko. Mé zkušenosti byly nulové a když připočítám to, že mi v mých sedmnácti zemřela maminka, byly vlastně mínusové.

Myslím, že tak začíná nejedna prvorodička. Co jí pak chuděře zbývá než číst knížky a časopisy. Tuny receptů na rodičovství, které to všeobecně respektované kontinuum také postrádají, často si protiřečí a málokdy vás něco pořádného naučí.

Prvorozená mi naštěstí svou povahou ihned naznačila, že vzájemný kontakt bude jedinou funkční léčbou jejího i mého stresu. Díky ní jsem začala nošení chápat jako nezbytnost a součást našeho rodinného životního stylu. Neměla jsem čas pochybovat.

Teď už je to sedm let co učím maminky vázat děti do šátku. Chodí jich čím dál víc. A já se poslouchám, jak jim zcela proti všem zásadám úspěšného marketingu vykládám, že šátek není žádný recept na spokojené miminko. Šátek plní dvě základní funkce: za prvé je to pomůcka pro přesun z bodu A do bodu B,  za druhé je to způsob, jak poskytnout dítěti bezpečí a jistotu plynoucí z fyzické přítomnosti nejdůležitější osoby v jeho životě, maminky.

Není to čarovná formulka, která z mrzutého dítěte vytvoří spokojené miminko (i když tak může někdy fungovat). Není to čarovná formulka, která z uštvané maminky vytvoří nadpřirozenou, rozzářenou ženu z televizní reklamy na dětské pleny. Psycholožka Jiřina Prekopová ve svých knihách, zejména v Malém tyranovi, píše o tom, jak jsou dnešní maminky při výchově dětí dezorientovány ztrátou přirozených motivací a funkcí. My moderní matky své děti nenosíme proto, abychom se co nejjednodušeji přesunuly z bodu A do bodu B, ale proto, abychom pro ně udělaly „to nejlepší“. A pak nás plačící dítě přirozeně mate. Paradoxem je, že kočárek si svou funkci zachoval, v něm dítě plakat může, protože jeho funkcí stále je spíše přesun z místa A do místa B (a ve velké míře taky reprezentuje náš společenský status, podobně jako auto, ale to sem nepatří…). Kočárek patrně nepořizujeme ani tak pro blaho dítěte, ale spíše pro blaho vlastní.
Takže POZOR moderní mámy! Dvě třetiny obyvatel tohoto světa kočárek neznají a přesunují se bez něj, aniž by při tom meditovali nad psychologickým dopadem, jaký tento typ transportu bude mít na jejich miminko.

Když jsme ještě s prvorozenou žili v Praze na sídlišti, občas se mě maminky z okolí ptaly: „ a kam s tím dítětem v tom šátku chodíte?“ Trvalo mi dlouho než jsem pochopila, kam ta otázka vůbec míří. Má dcera tak hlasitě projevovala své potřeby, že jsem přesně věděla co mám dělat. Ale ne každé dítě je takhle sveřepé. Některé prostě zdánlivě přijme fakt, že máma si v příručce po babičce přečetla, že kojit se bude po třech hodinách a že je nutno dvakrát denně v zimě v létě chodit po sídlišti s kočárkem sem a tam, aby děcko mělo režim a čerstvý vzduch..
Když mi to docvaklo, pochopila jsem, že jim prostě připadá nesmyslné chodit dvě hodiny po sídlišti sem a tam s děckem v šátku. Nemohla jsem jim to mít za zlé – tohle fakt smysl nedává.

Otázka je, proč tedy to dítě vlastně nosit. Tady se nabízí spousta informací od psychologů o tom, že fyzická blízkost matky je pro novorozeně základní biologickou potřebou. Ale nemusíte nutně číst příručky. Stačí když budete sebe a své dítě vnímat jako jednu jednotku. Co dělá matka, dělá i dítě a naopak, co dělá dítě, to dělá i matka. Nesmyslné činnosti jaksi samy o sobě zaniknou. Chovejme se jako matky „stvořitelky“, stvořme si svůj svět pro sebe a své dítě a pak uvidíme „že je to dobré“.

O souměrnosti při nošení

Souměrnost je něco, co velmi často hodnotíme a kontrolujeme. V různých odvětvích lidské činnost. Souměrnost je to...