Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z květen, 2012

Kdy se hodí nosítko?

Obrázek
Všude tam, kde se z nějakého důvodu nehodí šátek. Kdo zná BAVLNKU tak ví, že jsme hlavně přes „ty šátky“. Šátek je díky svému jednoduchému principu přece jen tím nejuniverzálnějším nosítkem vůbec. Dá se v něm nosit nedonošené miminko, ale v krizi ponosíte i čtyřleté dítě znavené celodenním výletem. Takhle univerzální žádné nosítko být nemůže.

Ale jsou situace, kdy má i nosítko své výhody.
Nejčastěji tehdy, kdy z nějakého důvodu šátek vázat nechcete. Hodně lidí se na šátek příliš necítí, přijde jim to trochu moc „etno“, mají pocit, že to nejde dohromady s jejich životním stylem. Tady si dovolím nesouhlasit, šátek se dobře snese i s kostýmkem, jak dokládá foto italské poslankyně evropského parlamentu. Ale dobře, přiznejme si, že šátek stále ještě není vnímán jako něco běžného a dejme tomu, že na sebe nechcete poutat tolik pozornosti.

Taky se může stát, že se považujete za kopyto a máte pocit, že vázání šátku nezvládnete. Mohu vás ujistit, že to zvládne kdekdo, já jsem toho živoucím dů…

Vietnamec

Už je to pár let, stála jsem na zastávce tramvaje na Barrandově a chystala se na úmornou cestu na druhý konec Prahy, do Ládví. Podotýkám, že metro tehdy do Ládví nejezdilo a nejspíš byly také prázdniny, které do pražské hromadné dopravy vnášejí spoustu pikantních přestupů a objížděk.

Jela jsem s prvorozenou, nějak si nemůžu vybavit, jestli byla v kočárku nebo v šátku, nejspíš v tom druhém.

Na začátku nástupiště stál Vietnamec s dítětem podobných rozměrů ( a snad tedy i věku) jako byla moje dcera. Děcku mohl být necelý rok. Vietnamec nesl to těžké dítě na ruce. Pozorovala jsem je a říkala si, že asi jedou pár zastávek. Představa, že bych si s děckem vyrazila na vejlet bez ničeho (bez kočárku nebo nosidla) mi přišla naprosto šílená.

Docela mě překvapilo, když jsem je pak zahlédla na Smíchovském nádraží.

A když jsem je pak po více než hodinové úmorné cestě hromadnou dopravou potkala v Ládví, patrně mi klesla brada.

Od té doby je sleduju, Vietnamce. Oni ty kočárky opravdu moc nevedou. Ale…

Šátek a hledání zázračného receptu na šťastné dítě

Vzpomínám na to, jak jsem si jako prvorodička představovala život s miminkem. Byl to takový radostný mlžný opar plný společného mazlení zarámovaný útulnou voňavou domácností plnou kupiček čistého a voňavého prádla a dobrého domácího jídla. A úplně přesně si pamatuji, že jsem se chtěla naučit šít, plést a háčkovat. Nic z toho se ve větší míře nekonalo.

Nechce se mi vypisovat jak mi má prvorozená udělala čáru přes rozpočet, o tom ten článek být nemá. Spíše bude o našich představách o životě s novorozenětem, o neexistenci toho, co Jean Liedloffová popisuje jako kontinuum. O absenci životního rámce, sdílené kulturní zkušenosti utvářené mnoha generacemi, ověřené, respektovatelné, respektované.
Nepamatuji se, že bych ve svém mladém životě viděla někoho pečovat o malé dítě- miminko. Nikdy jsem se neocitla v domácnosti s malým dítětem, nikdy jsem si o tom s nikým nepovídala. Vyskytovala jsem se ve věkově stejnorodých sociálních skupinách, mezi spolužáky, sourozenci, bratranci a sestřenicemi…