pátek 25. listopadu 2016

Skvělá konference s Nilsem Bergmanem, světově proslulým lékařem a největším světovým advokátem kontaktu kůže na kůži


O víkendu proběhla v Žilině dvoudenní konference s Nilsem Bergmanem, světovým odborníkem na perinatální neurovědu a velkým propagátorem péče o dítě po narození na těle matky, tzv. Kangaroo Mother Care.
Bohužel jsem nemohla vidět oba dva dny, ale jen nedělní část. A byl to zážitek.
O práci Nilse Bergmana vím už leta z jeho stránek
http://skintoskincontact.com – tyto stránky jsou určeny pro zdravotníky
www.kangaroomothercare.com – stránky jsou zaměřeny na rodiče předčasně narozených dětí
Sám Nils Bergman vyprávěl o tom, že na počátku bylo jeho pozorování novorozených dětí na tělech matek v situaci, kdy neměl dostupné inkubátory. Zjistil, že děti se chovají jinak, než uvádějí příručky a učebnice. A to ho přivedlo na cestu poznání, na jejímž konci stojí statisticky podložené zjištění, že i ty nejmenší nedonešené děti vykazují lepší výsledky (mortalitu, morbiditu) na těle matky než v moderní péči jednotek intenzivní péče. Nils Bergman přináší ve svých přednáškách po světě jednoznačné poselství – NULOVÁ SEPARACE. Dítě má být s matkou, protože to je prostředí, které je optimální pro jeho vývoj. Otce by určitě zajímalo, že na jejich roli Nils Bergman nezapomíná a vyzdvihuje jejich pečovatelské schopnosti, zejména po operativních porodech a u předčasně narozených dětí. Dokonce je školí v resuscitaci, aby byli schopni zasáhnout dřív, než se dostaví odborná pomoc. Množství důkazů, které pro svá tvrzení přináší, je neúprosné. Jeho přednášení je zábavné, strhující a velmi, velmi profesionální.
Odpolední závěrečná přednáška přinášela přesah péče o matky a rodiny při porodech a péče o novorozence do celospolečenských témat v duchu hesla „care and share“ - pečuj a sdílej. Vyzařovala z ní hluboká odpovědnost přednášejícího k společnosti, k Africe, v níž většinu svého života působí, k Jihoafrické republice, v níž žije, k původním obyvatelům Afriky, k planetě, která poskytuje zdroje pro náš život. Vše ve vztahu k tomu, jak rodíme a jak se rodí naše děti. Emoce byly tak husté, že by se daly krájet. A nedívala jsem se, ale myslím, že při závěrečném několikaminutovém potlesku ve stoje se všem minimálně leskly oči. Byl to opravdu hluboký zážitek, ve který by člověk na vědecké konferenci nedoufal.

Chcete-li si udělat přednášku o práci a poselství Nilse Bergmana, prostudujte jeho stránky a nebo se podívejte na jeho videa na youtube.

pátek 11. listopadu 2016

Reportáž z pokračovacího kurzu pro poradkyně nošení

Anna Pohořálková

O víkendu jsme se s poradkyněmi nošení sešly na pokračovacím kurzu v Praze. Velmi jsem se těšila, protože mě tentokrát čekala jen jedna jediná přednáška a na kurz jsem pozvala dvě milé přednášející (chtěla bych napsat hosty, ale bohatá čeština mi v tomto případě nenabízí tolik žádoucí přechylování...).
Hned v úvodu kurzu jsem přednášela o evoluci nošení. Je to téma napínavé a svým obsahem hodně překvapivé. Já sama jsem poslední znalosti o naší prehistorii čerpala na počátku devadesátých let, ještě před nástupem analýzy DNA, a tak jsem při hledání zdrojů narazila na mnohá překvapení.
Největší překvapení je, že antropologové a archeologové pochopili, že nošení dítěte je zásadní pro jeho vývoj a přežití v historii homo sapiens a tak muselo být naprosto zásadním selekčním činitelem. Proto hraje nošení dětí při uvažování o vývoji našeho druhu klíčovou roli. Tak třeba zbořilo jedno z tradičních vysvětlení přechodu k bipedalismu, které zní - „začali jsme chodit po dvou, abychom si uvolnili horní končetiny pro použití nástrojů“. Jenže to má háček. Horní končetiny si uvolnil pouze muž, žena po podstatnou část svého dospělého života nosila dítě, z počátku jistojistě s pomocí rukou, bez nosítka. Když pochopili antropologové, je zde naděje, že pochopí časem i lékaři. (Už dávno se s kolegyní Míšou Topinkovou bavíme představou, že dvě katoličky vysvětlují vědeckým ateistům konsekvence evolučního uvažování pro mateřství, kojení a nošení...)
První vyobrazení nosítka z porýnského Gönnersdorfu (staré cca 12.600 let)
Odpoledne nás navštívila slovenská kolegyně Zuzana Šimková Péliová, která absolvovala dobrodružnou jízdu nočním vlakem s dvěma dětmi z Košic až do Prahy jen proto, aby nám povykládala něco o animoterapii, která byla jejím velkým zájmem při studiu psychologie na vysoké škole. Se Zuzkou jsme o animoterapii, hlavně canisterpii (terapii se psy) často mluvily soukromě. Srovnání toho, jak si vytváříme vztah se psem a co kontakt se psem nabízí dítěti s poruchami mobility nebo attachmentu mi přišlo provokující. Vztah se psem je totiž pro člověka jednodušší než vztah s jiným člověkem, byť je to matka nebo dítě. Pes nehodnotí, přijímá a často mu lépe rozumíme. Náš velký kortex činí naše lidské jednání a motivace poněkud složitější. Ale kontakt a vztah je to, co mají oba dva vztahy společného. Kdysi jsem vyrobila obrázek, v němž jsem nabízela vedle canisterapie a hipoterapie také mamaterapii. Byl to jen vtip, upozorňující na tolik přehlížené benefity kontaktu. Máma by samozřejmě neměla být vnímána jako terapie, máma je základna. Zuzka nám popovídala mnoho o možné pozitivní roli psů v našich životech, o tom v čem právě animoterapie využívá principů známých z kontaktního rodičovství a nošení. A myslím, že spousta z nás nakonci chtě nechtě uvažovala, že si toho psa skutečně pořídí :-).

Na všech našich akcích jsou přítomny děti účastnic.
V neděli nás navštívila Adéla Hořejší, právnička, která se dlouhodobě věnuje lidským právům v zdravotní péči, a to zejména z pozice rodících žen. Její přednáška o právní péči v mateřství byla nesmírně užitečná a určitě ji ještě někdy zopakujeme. Mě osobně oslovilo zejména Adélino vykládání o tom, jak je žena v historii často vnímaná jako lehce vadná a hodná neustálé nápravy. Už od neděle neustále uvažuji o tom, jak se toto uvažování promítá do mateřstvi. Kolikrát jsem od porodníků, ale i od antropologů slyšela/četla o tom, jak je lidský porod nebezpečný, jak se v důsledku evolučního tlaku na chůzi po dvou a zároveň rostoucího mozku porod zkomplikoval tak, že jsme nuceni do něj zasahovat a napravovat takříkajíc, co příroda zkomplikovala. Jedna známá antropoložka tvrdí, že jsme „jediný druh s povinnou porodní asistencí“, zcela proti zkušenosti mnoha žen, z historického hlediska naprosté většiny, které porodily zcela bez asistence. Přitom tato hypotéza, hypotéza předčasného a komplikovaného lidského porodu, zvaná v angličtině Obstetrical Dilemma, byla už překonána jako mylná a nahrazena jinými, pravděpodobnějšími modely. V kojení je situace obdobná. Novodobé laktační poradenství učí polohy a techniku kojení, při jakémkoliv selhání se jako řešení nabízí kontrola techniky laktační poradkyní, a to jak techniky držení ze strany matky, tak techniky přisátí ze strany dítěte. Matky zkoumají svá prsa, zda jsou vhodná ke kojení, zda umí vyrobit dostatek mléka, zkoumají svým dětem pusinky, zda je mají vhodné ke kojení. Opět ta předpokládaná nedokonalost matky a dítěte, která musí být kontrolována a napravována. V nošení také stejná písnička, i když je nutno říci, že tady má společnost nejmenší tendenci zasahovat. Odbornice na psychomotorický vývoj nařizují matkám, jak mají svoje děti nosit, aby je nepoškodily, jedna populární odbornice dokonce tuto dovednost přirovnala k řidičskému průkazu na auto. Vadné matky, které bez odborné podpory neumí rodit, kojit, ani nosit své vadné děti (ano, už i to jsem slyšela, že děti se rodí vadné, zkřivené z dělohy a je s nimi nutno rehabilitovat, aby se zdravě vyvíjely). A já se ptám - jak jsme se v tomto vadném stavu dopracovali k přelidněné planetě?
Jednoduše. Nejsme vadné. Máme přirozené vlohy k rození, kojení a péči o své potomky. A podpora těchto vloh má podle mě spočívat v podporování toho, co už v sobě máme. Nejsou to techniky a odborníci na rození, kojení a péči, ale biologické mechanismy, kterými nás příroda vybavila k rození, kojení a péči.
Můj vzkaz po víkendu tedy zní - VYBODNĚTE SE NA TECHNIKU.

A ano, zakončím tuto svou reportáž z pokračovacího kurzu neskrývanou reklamou, protože se už roky snažím netechnickou podporu prosadit ve vztahu k nošení dětí a v tomto duchu také pořádám kurzy pro poradkyně. Je to způsob podpory, který slaďuje podporu přirozeného porodu, kojení a péče o dítě, způsob který má jednoduchou logiku, úctu k přirozeným dějům, lidskému tělu a jeho dokonalému vybavení pro rozmnožování, rození a péči o potomstvo. V posledních letech jsem našla velkou spojenkyni v Míše Topinkové, která tuto podporu realizuje v laktačním poradenství. Kojení a nošení/kontakt, tak mohou fungovat pospolu, bez omezení správnou technikou a institucionálně vytvořenými postupy.
Poradkyně, které projdou našimi kurzy, mají možnost nadále čerpat podporu v společenství dalších poradkyň a účastnit se dalších akcí. Udržujeme tak své znalosti a vědomosti v souladu s aktuálním děním a vždy se máme s kým poradit.

Naše kurzy jsou otevřeny všem, zdravotnicím, dulám, laikům. Jsou podpůrné jak pro ty, kdo poskytují péči, tak pro jednotlivce, kteří chtějí informace sami pro sebe.
Těšíme se na vás všechny, které toto téma zajímá!

Informace o kurzech pro poradkyně nošení pořádaných Annou Pohořálkovou najdete zde:
http://kurzy-vazani-deti-do-satku.webnode.cz/kurzyproporadkyne/
Informace o kurzech pro laktační poradkyně pořádaných Míšou Topinkovou najdete zde:












O souměrnosti při nošení

Souměrnost je něco, co velmi často hodnotíme a kontrolujeme. V různých odvětvích lidské činnost. Souměrnost je to...