středa 27. února 2019

O souměrnosti při nošení

Souměrnost je něco, co velmi často hodnotíme a kontrolujeme. V různých odvětvích lidské činnost. Souměrnost je totiž důležitým kritériem krásy, estetičnosti.
I ve vývoji dítěte kontrolujeme souměrnost. Sledujeme souměrnost tváře a hlavičky, sledujeme souměrnost těla a pohybů. Naše hledání souměrnosti je velmi přirozené.
Je ale sama souměrnost přirozená? Čistě biologicky, naše tělo souměrné není. Náš mozek není souměrný, ani anatomicky, ani funkčně. Nechci do toho příliš zabředávat, ale souměrnost je spíše něco, s čím se porovnáváme, než něco, co by reálně existovalo.
Ale pojďme konečně k tématu, kterému se chci věnovat a to je souměrnost při nošení. Je totiž jedním z velkých kritérií, kterým posuzujeme děti v šátcích a nosítkách.
Podle mých zkušeností se význam souměrnosti velmi přeceňuje. Když své dítě vážete do šátku nebo instalujete do nosítka, samozřejmě dbáte na to, abyste měli rovnoměrně zatížená ramena a aby vaše dítě bylo rovnoměrně podepřené. Protože je to tak pohodlnější pro vás i pro ně. Ale výsledek už souměrný být nemusí. Často jako bychom zapomínali, že uvnitř toho nosítka je živá bytost s vlastní vůlí. Je zbytečné dávat dítěti obě ručky nahoru nebo podél těla, když ono chce mít jednu nahoru a druhou dolu. Má na to plné právo. Když si o souměrnosti vykládáme na kurzech, někdy zkouším obejít účastnice, které sedí na zemi nebo na lavičkách a židlích, opírají se o polštáře či vaky a často zaujímají relaxované úlevové pozice. A vybízím je, aby si představily, že je teď všechny obejdu, „zesouměrním“ a budu opravovat jakoukoliv jejich snahu o úlevové pozice, třeba hodinu. Uvědomte si, jak právě teď sedíte vy. Líbí se vám představa, že by vás někdo neustále opravoval podle osy? Pochybuji. Dítě se má hýbat a potřebuje k tomu nějakou základní oporu, ale ne znehybňování a omezování.
Když jsem byla mladá matka, prvorodička, hltala jsem všechny možné informace o vývoji dítěte. Dozvěděla jsem se mnohé o tom, co kdy a jak má dítě dělat. Taky se ke mně dostala informace, že dítě by mělo mít hlavu střídavě na jedné a druhé straně, aby ji pak ke své smůle nemělo nějak nesouměrně oploštělou. Sledovala jsem své dítě a vypozorovala, že hlavu dává opravdu důsledně vždy jen na jednu stranu. Co s tím? Naštěstí nejsem zvyklá běžet se vším k lékaři (což je pozůstatek výchovy v rodině lékaře), tak jsem pozorovala dále. A zjistila, že po pár dnech, či týdnech dítě otáčí hlavu znovu důsledně na druhou stranu. To mě uklidnilo a dál už jsem tomu příliš nevěnovala pozornost. Stejný jev jsem pozorovala, když jsem pak sledovala, jak se naše miminko snaží otočit na bok a na bříško.
Po letech jsem to probírala s kamarádkou psycholožkou. No jasně, říkala mi. To nás ve vývojové psychologii učí. Dítě si dovednosti neosvojuje souměrně, vždy se učí na jednu stranu, pak na druhou, pak ty dovednosti integruje, vrací se k nim a přibaluje na ně nové. Ale ten proces neprobíhá souměrně. Má to logiku, viďte?
Ale realita je taková, že rodiče pozorují své dítě, zjistí v panice, že otáčí hlavu jen na jednu stranu, vyrazí k dětskému doktorovi, ten je pošle k fyzioterapeutovi a ten už většinou „něco“ najde. Ale to by bylo na jiné povídání.
Často se řeší situace, kdy dítě není souměrné už od narození. Už v děloze může dítě dlouhodobě zaujímat nesouměrné pozice. A když pak vyplave z plodové vody do prostředí naší zemské tíže, může mu chvíli trvat, než se s tímto stavem vyrovná. V šátku pak takové miminko vypadá zvláštně, ať už vážeme sebelépe. Je na každém z nás rodičů, jakou cestu si v této situaci zvolí, ale já jsem přesvědčena, že nošení na souměrném těle maminky či tatínka dítěti pomáhá aktivovat souměrnost vlastního těla, pomáhá pochopit jak své tělo používat a to v teple a bezpečí u těch nejbližších. Nošení tedy může být skvělým doplňkem jakékoliv terapie.
Cílem mého článku bylo, aby si rodiče uvědomili, že kritéria souměrnosti jsou jen jakýmsi vzorem, ale je zbytečné mít je za základní požadavek v každodenním životě.
Když dítě uvážete do šátku, nechte ho se hýbat. Pohyb je základní lidská potřeba. Nepoměřujte dítě podle pravítka. Základní kontrolu souměrnost provádí lékař v ordinaci pomocí aktivace souměrných reflexů, které jsou vůlí neovlivnitelné, a proto jsou spolehlivějším indikátorem problémů.
Naše miminko je živý tvor se svými potřebami a svým vlastním tempem vývoje, který není pravolevě souměrný. A kontrola je něco, co nám znemožňuje prožívat radost. Proto méně kontrolujme a více se se svými dětmi radujme.

čtvrtek 11. ledna 2018

Proč se děti při nošení uklidňují?

Mohli bychom uvést spoustu jednotlivých důvodů. Jsou v kontaktu s maminkou nebo někým jiným, blízkým, jsou v bezpečí. Ale je za tím ještě komplexnější vysvětlení. Lidské děti, stejně jako někteří jiní savci, mají ve své genetické výbavě tzv. reakci na transport (anglicky transport response).

Mláďata, která se rodí nezralá, disponují tímto reflexním chování proto, aby mohla být v případě nebezpečí přenesena matkou. Když fena chňapne do huby štěně, mládě reflexně stočí ocas a svěsí nohy. Zároveň se mu zpomalí tep a dýchání a to na úroveň, která odpovídá jeho tělesnému stavu při odpočinku. Totéž se děje s lidskými dětmi.

Studie z roku 2013 se zabývala reakcí na transport u dětí a u myších mláďat a zjistila, že reakce našich dětí se velmi podobá reakci hlodavců. Při přenášení dochází k pasivitě, uklidnění a utišení. Kromě toho, studie potvrdila ještě jednu věc – tuto reakci nelze plně navodit imitováním, kdy například výzkumník uchopí myší mládě podobně, jako by to udělala jeho matka a takto s ním pohybuje. Platí to i pro lidské děti. Výzkumníci tvrdí, že taktilní a propriocentivní stimuly nošení matkou jsou zásadní pro vyvolání reakce na transport.

Myslím, že tento jev mohou velmi dobře popsat ženy plačtivých dětí. Dítě sice většinou dobře reaguje na houpání, ale nošení má ve většině případů mnohem lepší efekt. Stejně tak dítě pozitivně reaguje na kontakt s maminkou, ale k úplnému uklidnění je často zapotřebí, aby chodila.

Výzkumníci také popisují, že nejefektivnějším pohybem pro uklidnění nošených dětí je chůze. Nejlépe se děti uklidňují při rytmu chůze cca 60 kroků za minutu. Není to tedy žádná lenivá chůze, ale chůze průměrně rychlá. Tuto reakci mám sama mnohokrát ověřenou z praxe. Dítě, které je uvázáno v šátku u maminky, se často neuklidní, když se s ním matka rytmicky pohupuje na místě, ale jakmile se žena vydá na svižnou procházku, do několika sekund je ticho.

Transportní reakce také snižuje reakci na bolest. Dítě, které prožívá bolest a pláče, se může při nošení uklidnit. Jakmile se ale nosící osoba přestane pohybovat, pláč bude pokračovat.

Důvodem je právě reakce na transport. Tuto vlastnost máme proto, že se lidské děti rodí velmi bezbranné a odkázané na naši péči. Reakce na transport zvyšovala v minulosti šance mláděte na přežití, protože nosící osobě usnadňovala transport a dítě se chovalo tiše a klidně.

V dnešní době už tato naše vlastnost pro přežití není tak zásadní. Je běžnou realitou, že malé děti většinu dne leží. Také jsme si zvykli na obraz toho, že malé dítě pláče. Hunziker ve studii z roku 1986 zjistil, že nošené děti pláčou o 43% procent méně než kontrolní skupina. Je tedy dost pravděpodobné, že typické plačtivě chování našich kojenců, je způsobeno absencí nošení a tedy i absencí reakce na transport, kterou nás příroda vybavila, abychom obstáli v konkurenci s jinými živočišnými druhy. 

 

Zdroje:

Esposito, Gianluca, et. al. “Infant Calming Responses during Maternal Carrying in Humans and Mice.” Current Biology 23.9 (2013): 739-45.

Hunziker, A. U., and R. G. Barr. “Increased Carrying Reduces Infant Crying: A Randomized Controlled Trial.” Pediatrics 77 (1986): 641-48.

Aradia Wyndham: Transport Response. Evolutionofbabywearing.com

Hašto, Jozef: Vzťahová väzba. Ku koreňom lásky a úzkosti. F, Trenčín 2005







čtvrtek 6. dubna 2017

Dotek je důležitý pro zdravý vývoj mozku malých dětí



Dotek je oporou našeho sociálního života a existují i důkazy o tom, že může zmírňovat úzkost a ulevovat od bolesti. Může však dotek měnit aktuální ozganizaci našich mozků? Současný výzkum odhaluje, že naše zkušenosti s dotykem, zvláště v dětství, skutečně tvarují náš vyvíjející se mozek.
Tuto skutečnost nedávno dokázal tým výzkumníků pod vedením Nathalie Maitre v Nationwide Children’s Hospital Columbus, Ohio. Výzkumníci nasadili 125 dětem elektrody na hlavu a zaznamenávali aktivitu jejich mozku v situaci, kdy se někdo lehce dotýkal jejich kůže.
Nejdříve zaznamenali typickou reakci mozku na dotek u dětí narozených v termínu (děti narozené po 37 týdnu těhotenství). Potom zaznamenali aktivitu mozku dětí, které se narodily předčasně (před 37 týdnem). Předčasně narozené a termínové děti pak byly porovnány podle věku.
V porovnání s termínovými dětmi zaznamenávaly předčasně narozené děti mnohem menší mozkovou aktivitu v reakci na dotek.Výzkumnící také zaregistrovali rozdíly v rozložení mozkové aktivity, to znamená, že při jednotlivých dotecích se aktivovala různá místa v mozku.
Výzkumníci také poprvé dokázali, že u nedonošených dětí kvalita doteku při pobytu v nemocnici po porodu (typicky kolem jednoho měsíce) jednoznačně ovlivňuje jejich mozkové funkce. Když prováděli testy na dětech propouštěných z nemocnice, zjistili, že čím více se dětem dostalo příjemných a pečujících doteků (kojení, kontakt na kůži), tím větší byla reakce jejich mozků na dotek. Oproti tomu nepříjemné doteky, jako například injekce, byly spojeny se zmenšenou mozkovou aktivitou. 
To dokazuje, že naše senzorické zkušenosti v dětství mají důležitý dopad na mozkové funkce.
Tyto poznatky přispívají k porozumění faktu, že vývoj mozku nemůže být posuzován odděleně od vývoje těla.
Senzorický systém pro dotek se v lidském těle rozvíjí jako první a může také vytvářet základnu pro další procesy, které následují, jako je rozvoj dalších smyslů nebo sociální a kognitivní rozvoj. To také může být důvod proč abnormální senzorický vývoj může být silným prediktorem zdravotních problémů a potíží s učením v pozdějším životě.

Z článku
Harriet Dempsey-Jones, Postdoctoral Researcher in Clinical Neurosciences, University of Oxford

neděle 12. března 2017

Život není metoda

Na tématech jako je porod nebo kojení je vidět naše lidská pýcha, se kterou předpokládáme, že naše moderní věda či životní zkušenosti (byť je ztělesňuje několik generací), pojme něco tak zásadního, vtěsná to do učebnic a ještě vymyslí různé metody, jak to "vylepšit". Přitom jsme stále jedním ze zvířat na této planetě a udělali jsme už nejednu zkušenost, která by nás mohla upozornit, že neporučíme větru a dešti. Ta pýcha je do jisté míry přirozená, bude tu s námi stále, a proto je třeba pořád se vracet na zem a zjišťovat, že s větším odstupem víme o tajemství života celkem p...

Nedávno jsem znovu procházela stránky www.breastcrawl.org . Tato chvályhodná iniciativa podporuje iniciaci kojení po porodu položením dítěte na hrudník ženy, kdy dítě samo najde matčina prsa, samo se přisaje a poprvé nakojí. Vzpomínám si sama, jak jsem byla okouzlena, přesněji spíše omráčena, když jsem se o těchto schopnostech dítěte dozvěděla. Měla jsem tehdy sama už tři děti, ale nikdy jsem něco podobného nepozorovala. Dítě které se pár minut po porodu samo plazí, olizuje si pěstičky, stimuluje sací reflex, vrtí se, kýve hlavičkou a celou horní polovinou trupu, aby našlo to místo, kde ho zašimrá po tváři matčina bradavka a ono se pomocí hledací reflexu přisaje přesně tam, kde to teče... Ale také si pamatuji, jak omezené bylo mé vnímání tohoto děje. Vnímala jsem to patrně trochu jako rituál, oni totiž sami autoři stránek a celosvětoví promotéři breastcrawlu o něm hovoří jako o "metodě založené na důkazech a plně testované".



www.breastcrawl.org


V minulém článku na blogu jsem psala o tom, že podobně je nakládáno s termínem bonding, který označuje vrozené chování, kterým matky a děti utvářejí svůj vzájemný vztah, své biologicky podmíněné pouto. Také bonding bývá mylně vykládán jako něco, co se na matkách a dětech provádí těsně po porodu. Také o bondingu se často hovoří jako o metodě.

Bohužel, tohle pojetí biologických, vzorených vlastností matky a dítěte jako "metody" s sebou přináší další a další nedorozumění. Většina lidí si po přečtění stránek nebo shlédnutí videa například myslí, že toho jsou schopni novorozenci jen po porodu a to jednoduše proto, že "metoda" žádnou jinou variantu nezmiňuje. Toto vrozené chování je ale souborem reflexů, které dítě projevuje ještě dlouho po narození, projevuje je v mnoha situacích a kontextech a my si ho často vůbec nevšímáme nebo je špatně interpretujeme, nezřídka mu dokonce aktivně bráníme.

Toto chování stimuluje kojení jak u dítěte tak u matky a necháme-li mu volný průběh, je to nejlepší podpora kojení, jaké se může dětem a matkám dostat. Přesto jsem se setkala s názorem, že zatímco po porodu je "breastcrawl" a s ním spojené samopřisátí dítěte podporující a zdravý proces, později je to nevhodné, dítě je přitom v nevhodných polohách, přetěžuje páteř, nebo dokonce že podpora vrozených reflexů vedoucích ke kojení není vhodná, protože tyto reflexy mají zmizet. Mohla bych jmenovat spoustu dalších pochybností, které jsem už zaslechla. Zdravé a vrozené chování dítěte vedoucí ke kojení je tedy často považováno za závadné a nebezpečné. Jak je to možné? Jen řečnická otázka, promiňte...


Vědomosti o kojení jsou ukryty v naší DNA a matka a dítě je všechny mají k dispozici. Jen tomu věřit, jen jim věřit. Asi by bylo užitečné zapomenout na metody, techniky, kontrolu...Mají snad zvířata povědomí o tom, zda se jejich mláďata dobře přisávají a ve správných polohách? Kontrolují si snad vzájemně tvar bradavek nebo dětem tvar uzdiček pod jazykem? Měly snad ty miliony žen před námi ponětí o tom, jak vypadají polohy vhodné pro kojení v příručkách? Může být kojení a přežití mláděte závislé na správné technice a přesném provedení? Odpovězte si každý po svém.

Když jsem před pár lety narazila na studii Suzanne Colson, která pojednávala o reflexech stimulujících kojení, pochopila jsem, že o kojení dnes víme zoufale málo, když taková drobná studie dokáže převrátit naruby naše představy o tom, jak kojení funguje. Antropoložka Katie Hinde, která se věnuje studiu mateřského mléka, na svých přednáškách ukazuje fotografii ledovce, jehož maličká špička vykukuje nad hladinu oceánu a ta špička podle ní představuje naše vědění o tom, co je to mateřské mléko a jak funguje kojení. Pokora je tedy na místě.


Z přednášky antropoložky Katie Hinde

Jedna věc je pro mě přesto jistá. Kojení není metoda jak nakrmit dítě, "breastcrawl" není metoda jak zahájit kojení.  I když chápu, že v dnešním prostředí se může používání takových termínů zdát přiměřené, je to lež. Je to naše zvířecí podstata skrytá pod kulturními kulisami,
je to život sám. A život dozajista není metoda.


Doporučujeme
www.prirozenekojeni.cz






















středa 8. března 2017

Mám pro vás dobrou zprávu – nejsme husy…


Ne, nemířím tím k žádným genderovým půtkám, ale kam jinam, než k mateřství. Často s ženami na kurzech hovořím o bondingu, procesu, v němž si matka vytváří pouto ke svému dítěti a dítě k ní. V tomto procesu hraje zásadní roli období těsně po porodu. Je sice pravda, že pouto se vytváří už mnohem dříve, možná ve chvíli, když žena zjistí, že je těhotná, možná už když spermie splyne s vajíčkem a možná že tehdy, kdy žena a muž poprvé pomyslí na své budoucí dítě… ale přesto je z neurologického pohledu zásadní okamžik, kdy se do pouta poprvé vmísí další smysly, zrak, dotek a čich. Tehdy nastává něco unikátního.
Světový odborník na perinatální neurovědu a propagátor Kangaroo Mother Care (klokánkování) Dr. Nils Bergman poukazuje na množství výzkumů, které prokazují, že kontakt matky a dítěte (ale i otce a dítěte) v prvních hodinách a dnech po porodu, má zásadní vliv na celostní zdraví dítěte. Čím blíže k porodu, který představuje hormonální vrchol v životě ženy/matky a jejího dítěte, tím větší je význam kontaktu. Tento vliv je měřitelný na různých úrovních ještě mnoho měsíců a možná i roků poté.
Mnoho odborníků se v posledních letech snažilo vysvětlit proces bondingu tak, aby bylo všem jasné, že se nejedná o nějakou vágní psychologickou kategorii. Šli na to přes biologii a etologii a jako příměr používali tzv. imprinting neboli vtiskování. To je vrozené chování, jakési rychlé učení, které probíhá v krátké a extrémně citlivé periodě. Velmi dobře ho kdysi popsal etolog Konrad Lorenz u hus. Zjistil, že když se jim v tomto citlivém období vtiskne obraz matky husy, budou už mláďata na věky poslušně následovat matku husu. Pokud se jim v tomto období zjeví fousatý výzkumník, budou mláďata poslušně pochodovat za Konradem Lorenzem. Neměnnost vtiskování je opravdu děsivá.


Bohužel, toto poznání nás matky často vede k smuku a beznaději, že jsme propásly ty podstatné okamžiky a nic na tom nezměníme. To je špatná interpretace.
My lidé totiž nejsme husy. Naše sociální struktury jsou jiné, naše rodičovství je jiné. A to se odráží i v neurohormonálních procesech. Proto také u lidí nehovoříme o imprintingu, ale o bondingu. A bonding je proces, který trvá, a na kterém se dá mimojiné vědomě pracovat. Stále ale platí, že čím blíž k porodu, tím více jsou nám na pomoc vrozené mechanismy.

Nesvalujme tedy vinu jen na naše porodnictví, ve kterém je stále zvykem z rutinních důvodů oddělovat matky a děti, kde je stále špatně chápán význam kontaktu s matkou pro biologické zdraví, zejména pokud je dítě nemocné. Máme mnoho šancí, jak kontakt obnovovat a čím dřív s tím začneme, tím lépe pro nás i naše děti.

Další věc, která znesnadňuje uchopení bondingu, je naše snaha o včlenění bondingu do institučního fungování naší společnosti. Snaha popsat, změřit a aplikovat. Bonding je v mnoha článcích popisován spíše jako technika, zejména bonding po porodu.Vzniklo tak přesvědčení, že bonding je něco, co se provádí nebo aplikuje. Dítě se plácne na matku, nechá se tam po určitý čas, nakonec se přisaje na bradavku a máme splněno. Ženy pak často říkají, „měla jsem bonding“ nebo „neměla jsem bonding“. Ráda bych vás uklidnila. Všechny jste měly bonding. Jen někdy probíhal v příznivých a podpůrných podmínkách a někdy vám byly házeny klacky pod nohy. Bonding je biologický proces, tak složitý, že se mu dnes věnuje mnoho vědecké pozornosti a stále přicházejí nové a nové informace o jeho fantastické podstatě.

Panta rhei – vše plyne, jak řekl Platon. Proces, který zásadně ovlivňuje naše vazby k našim rodičům a dětem je dlouhodobý, má své vrcholy a své lenivé meandry, ale nejsme jeho oběťmi. Máme možnost ho ovlivňovat. A jedním z největších nástrojů je pro všechny savce, tedy i pro člověka, kontakt. Tak jednoduše to příroda zamýšlela.



Nechcete být oběťmi, ať už systému a chodu institucí nebo vlastní biologie? Noste své děti, buďte s nimi, dotýkejte se jich, obejměte své partnery, své rodiče, své sourozence. A je-li to těžké, postupujte po malých krůčcích. Má to smysl. Kdykoliv v našich životech.

středa 11. ledna 2017

Proč nosí většina žen své děti na levé straně?



Nemusíme asi být vědci na to, abychom postřehli, že většina žen preferuje při nošení dětí svůj levý bok a levou ruku.
Jeden výzkum tuto preferenci vyčíslil na 70 – 85% žen.
https://pdfs.semanticscholar.org/e431/486d3a6056370bcb785e149fa69df3447d44.pdf
A netýká se to pouze matek. Tato preference je pozorovatelná už u předškolních děvčátek, která si hrajou se svými panenkami. Muži nemají v této preferenci stejné výsledky. Zatímco otcové také upřednostňují levou stranu, muži, kteří nemají děti, žádnou preferenci nevykazují.


Po leta se pro tuto preferenci hledala vysvětlení. Uvažovalo se o blízkosti srdce nebo pravorukosti a potřebě uvolnit si pravou ruku k jiným činnostem.
Nicméně nejnovětší studie ukazují, že jde mnohem více o to, jak funguje náš mozek.

Když dítě držíme na levé straně těla, vysíláme tím signály do pravé části mozku, což nám pomáhá vytvářet pouto s naším dítětem.

Děje se následující:
1) Fyzický dotek na levé části matčina těla vyvolává reakci v pravé části matčina mozku.
2) Vztah mezi jednou polovinou těla a protilehlou stranou mozku se nazývá lateralizace.
3) Pravá strana mozku mimojiné zodpovídá za komunikaci - jazyk a interpretaci emocionálních signálů.
4) Proto když je dítě na levé straně, matka lépe interpretuje jeho fyzické i psychické potřeby.

Výzkum publikovaný v časopise Nature
http://www.nature.com/articles/s41559-016-0030
shrnuje aktuální poznatky takto:
„Pozice dítěte na levé straně matčina těla může optimalizovat mateřský monitoring tím, že všechny smyslové signály posílá do pravé hemisféry.“



Překvapivé? Když jsem se tuto informaci dozvěděla, až do této části článku jsem si říkala, že to přece nemusí být nutně příčina, ale následek. Vždyť pravou ruku potřebujeme mít volnou k tolika činnostem, je přece přirozené, že se náš mozek vyvinul v souladu s našim chováním. Jenže přichází další fascinující informace. Nejsme mezi savci jediní. Mnoho dalších druhů upřednostňuje mít svá mláďata po levém boku, včetně koní nebo dokonce velryb. A nejenže matky preferují mít své děti nalevo, také mláďata si vybírají levý bok matky.

Takže nástroje a specifická lidská evoluce rozhodně nejsou odpovědí na tuto otázku. Odpovědí je spíše náš mozek a snaha o lepší porozumění a pouto.

Fascinující, že?

pátek 25. listopadu 2016

Skvělá konference s Nilsem Bergmanem, světově proslulým lékařem a největším světovým advokátem kontaktu kůže na kůži


O víkendu proběhla v Žilině dvoudenní konference s Nilsem Bergmanem, světovým odborníkem na perinatální neurovědu a velkým propagátorem péče o dítě po narození na těle matky, tzv. Kangaroo Mother Care.
Bohužel jsem nemohla vidět oba dva dny, ale jen nedělní část. A byl to zážitek.
O práci Nilse Bergmana vím už leta z jeho stránek
http://skintoskincontact.com – tyto stránky jsou určeny pro zdravotníky
www.kangaroomothercare.com – stránky jsou zaměřeny na rodiče předčasně narozených dětí
Sám Nils Bergman vyprávěl o tom, že na počátku bylo jeho pozorování novorozených dětí na tělech matek v situaci, kdy neměl dostupné inkubátory. Zjistil, že děti se chovají jinak, než uvádějí příručky a učebnice. A to ho přivedlo na cestu poznání, na jejímž konci stojí statisticky podložené zjištění, že i ty nejmenší nedonešené děti vykazují lepší výsledky (mortalitu, morbiditu) na těle matky než v moderní péči jednotek intenzivní péče. Nils Bergman přináší ve svých přednáškách po světě jednoznačné poselství – NULOVÁ SEPARACE. Dítě má být s matkou, protože to je prostředí, které je optimální pro jeho vývoj. Otce by určitě zajímalo, že na jejich roli Nils Bergman nezapomíná a vyzdvihuje jejich pečovatelské schopnosti, zejména po operativních porodech a u předčasně narozených dětí. Dokonce je školí v resuscitaci, aby byli schopni zasáhnout dřív, než se dostaví odborná pomoc. Množství důkazů, které pro svá tvrzení přináší, je neúprosné. Jeho přednášení je zábavné, strhující a velmi, velmi profesionální.
Odpolední závěrečná přednáška přinášela přesah péče o matky a rodiny při porodech a péče o novorozence do celospolečenských témat v duchu hesla „care and share“ - pečuj a sdílej. Vyzařovala z ní hluboká odpovědnost přednášejícího k společnosti, k Africe, v níž většinu svého života působí, k Jihoafrické republice, v níž žije, k původním obyvatelům Afriky, k planetě, která poskytuje zdroje pro náš život. Vše ve vztahu k tomu, jak rodíme a jak se rodí naše děti. Emoce byly tak husté, že by se daly krájet. A nedívala jsem se, ale myslím, že při závěrečném několikaminutovém potlesku ve stoje se všem minimálně leskly oči. Byl to opravdu hluboký zážitek, ve který by člověk na vědecké konferenci nedoufal.

Chcete-li si udělat přednášku o práci a poselství Nilse Bergmana, prostudujte jeho stránky a nebo se podívejte na jeho videa na youtube.

O souměrnosti při nošení

Souměrnost je něco, co velmi často hodnotíme a kontrolujeme. V různých odvětvích lidské činnost. Souměrnost je to...