čtvrtek 6. dubna 2017

Dotek je důležitý pro zdravý vývoj mozku malých dětí



Dotek je oporou našeho sociálního života a existují i důkazy o tom, že může zmírňovat úzkost a ulevovat od bolesti. Může však dotek měnit aktuální ozganizaci našich mozků? Současný výzkum odhaluje, že naše zkušenosti s dotykem, zvláště v dětství, skutečně tvarují náš vyvíjející se mozek.
Tuto skutečnost nedávno dokázal tým výzkumníků pod vedením Nathalie Maitre v Nationwide Children’s Hospital Columbus, Ohio. Výzkumníci nasadili 125 dětem elektrody na hlavu a zaznamenávali aktivitu jejich mozku v situaci, kdy se někdo lehce dotýkal jejich kůže.
Nejdříve zaznamenali typickou reakci mozku na dotek u dětí narozených v termínu (děti narozené po 37 týdnu těhotenství). Potom zaznamenali aktivitu mozku dětí, které se narodily předčasně (před 37 týdnem). Předčasně narozené a termínové děti pak byly porovnány podle věku.
V porovnání s termínovými dětmi zaznamenávaly předčasně narozené děti mnohem menší mozkovou aktivitu v reakci na dotek.Výzkumnící také zaregistrovali rozdíly v rozložení mozkové aktivity, to znamená, že při jednotlivých dotecích se aktivovala různá místa v mozku.
Výzkumníci také poprvé dokázali, že u nedonošených dětí kvalita doteku při pobytu v nemocnici po porodu (typicky kolem jednoho měsíce) jednoznačně ovlivňuje jejich mozkové funkce. Když prováděli testy na dětech propouštěných z nemocnice, zjistili, že čím více se dětem dostalo příjemných a pečujících doteků (kojení, kontakt na kůži), tím větší byla reakce jejich mozků na dotek. Oproti tomu nepříjemné doteky, jako například injekce, byly spojeny se zmenšenou mozkovou aktivitou. 
To dokazuje, že naše senzorické zkušenosti v dětství mají důležitý dopad na mozkové funkce.
Tyto poznatky přispívají k porozumění faktu, že vývoj mozku nemůže být posuzován odděleně od vývoje těla.
Senzorický systém pro dotek se v lidském těle rozvíjí jako první a může také vytvářet základnu pro další procesy, které následují, jako je rozvoj dalších smyslů nebo sociální a kognitivní rozvoj. To také může být důvod proč abnormální senzorický vývoj může být silným prediktorem zdravotních problémů a potíží s učením v pozdějším životě.

Z článku
Harriet Dempsey-Jones, Postdoctoral Researcher in Clinical Neurosciences, University of Oxford

neděle 12. března 2017

Život není metoda

Na tématech jako je porod nebo kojení je vidět naše lidská pýcha, se kterou předpokládáme, že naše moderní věda či životní zkušenosti (byť je ztělesňuje několik generací), pojme něco tak zásadního, vtěsná to do učebnic a ještě vymyslí různé metody, jak to "vylepšit". Přitom jsme stále jedním ze zvířat na této planetě a udělali jsme už nejednu zkušenost, která by nás mohla upozornit, že neporučíme větru a dešti. Ta pýcha je do jisté míry přirozená, bude tu s námi stále, a proto je třeba pořád se vracet na zem a zjišťovat, že s větším odstupem víme o tajemství života celkem p...

Nedávno jsem znovu procházela stránky www.breastcrawl.org . Tato chvályhodná iniciativa podporuje iniciaci kojení po porodu položením dítěte na hrudník ženy, kdy dítě samo najde matčina prsa, samo se přisaje a poprvé nakojí. Vzpomínám si sama, jak jsem byla okouzlena, přesněji spíše omráčena, když jsem se o těchto schopnostech dítěte dozvěděla. Měla jsem tehdy sama už tři děti, ale nikdy jsem něco podobného nepozorovala. Dítě které se pár minut po porodu samo plazí, olizuje si pěstičky, stimuluje sací reflex, vrtí se, kýve hlavičkou a celou horní polovinou trupu, aby našlo to místo, kde ho zašimrá po tváři matčina bradavka a ono se pomocí hledací reflexu přisaje přesně tam, kde to teče... Ale také si pamatuji, jak omezené bylo mé vnímání tohoto děje. Vnímala jsem to patrně trochu jako rituál, oni totiž sami autoři stránek a celosvětoví promotéři breastcrawlu o něm hovoří jako o "metodě založené na důkazech a plně testované".



www.breastcrawl.org


V minulém článku na blogu jsem psala o tom, že podobně je nakládáno s termínem bonding, který označuje vrozené chování, kterým matky a děti utvářejí svůj vzájemný vztah, své biologicky podmíněné pouto. Také bonding bývá mylně vykládán jako něco, co se na matkách a dětech provádí těsně po porodu. Také o bondingu se často hovoří jako o metodě.

Bohužel, tohle pojetí biologických, vzorených vlastností matky a dítěte jako "metody" s sebou přináší další a další nedorozumění. Většina lidí si po přečtění stránek nebo shlédnutí videa například myslí, že toho jsou schopni novorozenci jen po porodu a to jednoduše proto, že "metoda" žádnou jinou variantu nezmiňuje. Toto vrozené chování je ale souborem reflexů, které dítě projevuje ještě dlouho po narození, projevuje je v mnoha situacích a kontextech a my si ho často vůbec nevšímáme nebo je špatně interpretujeme, nezřídka mu dokonce aktivně bráníme.

Toto chování stimuluje kojení jak u dítěte tak u matky a necháme-li mu volný průběh, je to nejlepší podpora kojení, jaké se může dětem a matkám dostat. Přesto jsem se setkala s názorem, že zatímco po porodu je "breastcrawl" a s ním spojené samopřisátí dítěte podporující a zdravý proces, později je to nevhodné, dítě je přitom v nevhodných polohách, přetěžuje páteř, nebo dokonce že podpora vrozených reflexů vedoucích ke kojení není vhodná, protože tyto reflexy mají zmizet. Mohla bych jmenovat spoustu dalších pochybností, které jsem už zaslechla. Zdravé a vrozené chování dítěte vedoucí ke kojení je tedy často považováno za závadné a nebezpečné. Jak je to možné? Jen řečnická otázka, promiňte...


Vědomosti o kojení jsou ukryty v naší DNA a matka a dítě je všechny mají k dispozici. Jen tomu věřit, jen jim věřit. Asi by bylo užitečné zapomenout na metody, techniky, kontrolu...Mají snad zvířata povědomí o tom, zda se jejich mláďata dobře přisávají a ve správných polohách? Kontrolují si snad vzájemně tvar bradavek nebo dětem tvar uzdiček pod jazykem? Měly snad ty miliony žen před námi ponětí o tom, jak vypadají polohy vhodné pro kojení v příručkách? Může být kojení a přežití mláděte závislé na správné technice a přesném provedení? Odpovězte si každý po svém.

Když jsem před pár lety narazila na studii Suzanne Colson, která pojednávala o reflexech stimulujících kojení, pochopila jsem, že o kojení dnes víme zoufale málo, když taková drobná studie dokáže převrátit naruby naše představy o tom, jak kojení funguje. Antropoložka Katie Hinde, která se věnuje studiu mateřského mléka, na svých přednáškách ukazuje fotografii ledovce, jehož maličká špička vykukuje nad hladinu oceánu a ta špička podle ní představuje naše vědění o tom, co je to mateřské mléko a jak funguje kojení. Pokora je tedy na místě.


Z přednášky antropoložky Katie Hinde

Jedna věc je pro mě přesto jistá. Kojení není metoda jak nakrmit dítě, "breastcrawl" není metoda jak zahájit kojení.  I když chápu, že v dnešním prostředí se může používání takových termínů zdát přiměřené, je to lež. Je to naše zvířecí podstata skrytá pod kulturními kulisami,
je to život sám. A život dozajista není metoda.


Doporučujeme
www.prirozenekojeni.cz






















středa 8. března 2017

Mám pro vás dobrou zprávu – nejsme husy…


Ne, nemířím tím k žádným genderovým půtkám, ale kam jinam, než k mateřství. Často s ženami na kurzech hovořím o bondingu, procesu, v němž si matka vytváří pouto ke svému dítěti a dítě k ní. V tomto procesu hraje zásadní roli období těsně po porodu. Je sice pravda, že pouto se vytváří už mnohem dříve, možná ve chvíli, když žena zjistí, že je těhotná, možná už když spermie splyne s vajíčkem a možná že tehdy, kdy žena a muž poprvé pomyslí na své budoucí dítě… ale přesto je z neurologického pohledu zásadní okamžik, kdy se do pouta poprvé vmísí další smysly, zrak, dotek a čich. Tehdy nastává něco unikátního.
Světový odborník na perinatální neurovědu a propagátor Kangaroo Mother Care (klokánkování) Dr. Nils Bergman poukazuje na množství výzkumů, které prokazují, že kontakt matky a dítěte (ale i otce a dítěte) v prvních hodinách a dnech po porodu, má zásadní vliv na celostní zdraví dítěte. Čím blíže k porodu, který představuje hormonální vrchol v životě ženy/matky a jejího dítěte, tím větší je význam kontaktu. Tento vliv je měřitelný na různých úrovních ještě mnoho měsíců a možná i roků poté.
Mnoho odborníků se v posledních letech snažilo vysvětlit proces bondingu tak, aby bylo všem jasné, že se nejedná o nějakou vágní psychologickou kategorii. Šli na to přes biologii a etologii a jako příměr používali tzv. imprinting neboli vtiskování. To je vrozené chování, jakési rychlé učení, které probíhá v krátké a extrémně citlivé periodě. Velmi dobře ho kdysi popsal etolog Konrad Lorenz u hus. Zjistil, že když se jim v tomto citlivém období vtiskne obraz matky husy, budou už mláďata na věky poslušně následovat matku husu. Pokud se jim v tomto období zjeví fousatý výzkumník, budou mláďata poslušně pochodovat za Konradem Lorenzem. Neměnnost vtiskování je opravdu děsivá.


Bohužel, toto poznání nás matky často vede k smuku a beznaději, že jsme propásly ty podstatné okamžiky a nic na tom nezměníme. To je špatná interpretace.
My lidé totiž nejsme husy. Naše sociální struktury jsou jiné, naše rodičovství je jiné. A to se odráží i v neurohormonálních procesech. Proto také u lidí nehovoříme o imprintingu, ale o bondingu. A bonding je proces, který trvá, a na kterém se dá mimojiné vědomě pracovat. Stále ale platí, že čím blíž k porodu, tím více jsou nám na pomoc vrozené mechanismy.

Nesvalujme tedy vinu jen na naše porodnictví, ve kterém je stále zvykem z rutinních důvodů oddělovat matky a děti, kde je stále špatně chápán význam kontaktu s matkou pro biologické zdraví, zejména pokud je dítě nemocné. Máme mnoho šancí, jak kontakt obnovovat a čím dřív s tím začneme, tím lépe pro nás i naše děti.

Další věc, která znesnadňuje uchopení bondingu, je naše snaha o včlenění bondingu do institučního fungování naší společnosti. Snaha popsat, změřit a aplikovat. Bonding je v mnoha článcích popisován spíše jako technika, zejména bonding po porodu.Vzniklo tak přesvědčení, že bonding je něco, co se provádí nebo aplikuje. Dítě se plácne na matku, nechá se tam po určitý čas, nakonec se přisaje na bradavku a máme splněno. Ženy pak často říkají, „měla jsem bonding“ nebo „neměla jsem bonding“. Ráda bych vás uklidnila. Všechny jste měly bonding. Jen někdy probíhal v příznivých a podpůrných podmínkách a někdy vám byly házeny klacky pod nohy. Bonding je biologický proces, tak složitý, že se mu dnes věnuje mnoho vědecké pozornosti a stále přicházejí nové a nové informace o jeho fantastické podstatě.

Panta rhei – vše plyne, jak řekl Platon. Proces, který zásadně ovlivňuje naše vazby k našim rodičům a dětem je dlouhodobý, má své vrcholy a své lenivé meandry, ale nejsme jeho oběťmi. Máme možnost ho ovlivňovat. A jedním z největších nástrojů je pro všechny savce, tedy i pro člověka, kontakt. Tak jednoduše to příroda zamýšlela.



Nechcete být oběťmi, ať už systému a chodu institucí nebo vlastní biologie? Noste své děti, buďte s nimi, dotýkejte se jich, obejměte své partnery, své rodiče, své sourozence. A je-li to těžké, postupujte po malých krůčcích. Má to smysl. Kdykoliv v našich životech.

středa 11. ledna 2017

Proč nosí většina žen své děti na levé straně?



Nemusíme asi být vědci na to, abychom postřehli, že většina žen preferuje při nošení dětí svůj levý bok a levou ruku.
Jeden výzkum tuto preferenci vyčíslil na 70 – 85% žen.
https://pdfs.semanticscholar.org/e431/486d3a6056370bcb785e149fa69df3447d44.pdf
A netýká se to pouze matek. Tato preference je pozorovatelná už u předškolních děvčátek, která si hrajou se svými panenkami. Muži nemají v této preferenci stejné výsledky. Zatímco otcové také upřednostňují levou stranu, muži, kteří nemají děti, žádnou preferenci nevykazují.


Po leta se pro tuto preferenci hledala vysvětlení. Uvažovalo se o blízkosti srdce nebo pravorukosti a potřebě uvolnit si pravou ruku k jiným činnostem.
Nicméně nejnovětší studie ukazují, že jde mnohem více o to, jak funguje náš mozek.

Když dítě držíme na levé straně těla, vysíláme tím signály do pravé části mozku, což nám pomáhá vytvářet pouto s naším dítětem.

Děje se následující:
1) Fyzický dotek na levé části matčina těla vyvolává reakci v pravé části matčina mozku.
2) Vztah mezi jednou polovinou těla a protilehlou stranou mozku se nazývá lateralizace.
3) Pravá strana mozku mimojiné zodpovídá za komunikaci - jazyk a interpretaci emocionálních signálů.
4) Proto když je dítě na levé straně, matka lépe interpretuje jeho fyzické i psychické potřeby.

Výzkum publikovaný v časopise Nature
http://www.nature.com/articles/s41559-016-0030
shrnuje aktuální poznatky takto:
„Pozice dítěte na levé straně matčina těla může optimalizovat mateřský monitoring tím, že všechny smyslové signály posílá do pravé hemisféry.“



Překvapivé? Když jsem se tuto informaci dozvěděla, až do této části článku jsem si říkala, že to přece nemusí být nutně příčina, ale následek. Vždyť pravou ruku potřebujeme mít volnou k tolika činnostem, je přece přirozené, že se náš mozek vyvinul v souladu s našim chováním. Jenže přichází další fascinující informace. Nejsme mezi savci jediní. Mnoho dalších druhů upřednostňuje mít svá mláďata po levém boku, včetně koní nebo dokonce velryb. A nejenže matky preferují mít své děti nalevu, také mláďata si vybírají levý bok matky.

Takže nástroje a specifická lidská evoluce rozhodně nejsou odpovědí na tuto otázku.Odpovědí je spíše náš mozek a snaha o lepší porozumění a pouto.

Fascinující, že?

pátek 25. listopadu 2016

Skvělá konference s Nilsem Bergmanem, světově proslulým lékařem a největším světovým advokátem kontaktu kůže na kůži


O víkendu proběhla v Žilině dvoudenní konference s Nilsem Bergmanem, světovým odborníkem na perinatální neurovědu a velkým propagátorem péče o dítě po narození na těle matky, tzv. Kangaroo Mother Care.
Bohužel jsem nemohla vidět oba dva dny, ale jen nedělní část. A byl to zážitek.
O práci Nilse Bergmana vím už leta z jeho stránek
http://skintoskincontact.com – tyto stránky jsou určeny pro zdravotníky
www.kangaroomothercare.com – stránky jsou zaměřeny na rodiče předčasně narozených dětí
Sám Nils Bergman vyprávěl o tom, že na počátku bylo jeho pozorování novorozených dětí na tělech matek v situaci, kdy neměl dostupné inkubátory. Zjistil, že děti se chovají jinak, než uvádějí příručky a učebnice. A to ho přivedlo na cestu poznání, na jejímž konci stojí statisticky podložené zjištění, že i ty nejmenší nedonešené děti vykazují lepší výsledky (mortalitu, morbiditu) na těle matky než v moderní péči jednotek intenzivní péče. Nils Bergman přináší ve svých přednáškách po světě jednoznačné poselství – NULOVÁ SEPARACE. Dítě má být s matkou, protože to je prostředí, které je optimální pro jeho vývoj. Otce by určitě zajímalo, že na jejich roli Nils Bergman nezapomíná a vyzdvihuje jejich pečovatelské schopnosti, zejména po operativních porodech a u předčasně narozených dětí. Dokonce je školí v resuscitaci, aby byli schopni zasáhnout dřív, než se dostaví odborná pomoc. Množství důkazů, které pro svá tvrzení přináší, je neúprosné. Jeho přednášení je zábavné, strhující a velmi, velmi profesionální.
Odpolední závěrečná přednáška přinášela přesah péče o matky a rodiny při porodech a péče o novorozence do celospolečenských témat v duchu hesla „care and share“ - pečuj a sdílej. Vyzařovala z ní hluboká odpovědnost přednášejícího k společnosti, k Africe, v níž většinu svého života působí, k Jihoafrické republice, v níž žije, k původním obyvatelům Afriky, k planetě, která poskytuje zdroje pro náš život. Vše ve vztahu k tomu, jak rodíme a jak se rodí naše děti. Emoce byly tak husté, že by se daly krájet. A nedívala jsem se, ale myslím, že při závěrečném několikaminutovém potlesku ve stoje se všem minimálně leskly oči. Byl to opravdu hluboký zážitek, ve který by člověk na vědecké konferenci nedoufal.

Chcete-li si udělat přednášku o práci a poselství Nilse Bergmana, prostudujte jeho stránky a nebo se podívejte na jeho videa na youtube.

pátek 11. listopadu 2016

Reportáž z pokračovacího kurzu pro poradkyně nošení

Anna Pohořálková

O víkendu jsme se s poradkyněmi nošení sešly na pokračovacím kurzu v Praze. Velmi jsem se těšila, protože mě tentokrát čekala jen jedna jediná přednáška a na kurz jsem pozvala dvě milé přednášející (chtěla bych napsat hosty, ale bohatá čeština mi v tomto případě nenabízí tolik žádoucí přechylování...).
Hned v úvodu kurzu jsem přednášela o evoluci nošení. Je to téma napínavé a svým obsahem hodně překvapivé. Já sama jsem poslední znalosti o naší prehistorii čerpala na počátku devadesátých let, ještě před nástupem analýzy DNA, a tak jsem při hledání zdrojů narazila na mnohá překvapení.
Největší překvapení je, že antropologové a archeologové pochopili, že nošení dítěte je zásadní pro jeho vývoj a přežití v historii homo sapiens a tak muselo být naprosto zásadním selekčním činitelem. Proto hraje nošení dětí při uvažování o vývoji našeho druhu klíčovou roli. Tak třeba zbořilo jedno z tradičních vysvětlení přechodu k bipedalismu, které zní - „začali jsme chodit po dvou, abychom si uvolnili horní končetiny pro použití nástrojů“. Jenže to má háček. Horní končetiny si uvolnil pouze muž, žena po podstatnou část svého dospělého života nosila dítě, z počátku jistojistě s pomocí rukou, bez nosítka. Když pochopili antropologové, je zde naděje, že pochopí časem i lékaři. (Už dávno se s kolegyní Míšou Topinkovou bavíme představou, že dvě katoličky vysvětlují vědeckým ateistům konsekvence evolučního uvažování pro mateřství, kojení a nošení...)
První vyobrazení nosítka z porýnského Gönnersdorfu (staré cca 12.600 let)
Odpoledne nás navštívila slovenská kolegyně Zuzana Šimková Péliová, která absolvovala dobrodružnou jízdu nočním vlakem s dvěma dětmi z Košic až do Prahy jen proto, aby nám povykládala něco o animoterapii, která byla jejím velkým zájmem při studiu psychologie na vysoké škole. Se Zuzkou jsme o animoterapii, hlavně canisterpii (terapii se psy) často mluvily soukromě. Srovnání toho, jak si vytváříme vztah se psem a co kontakt se psem nabízí dítěti s poruchami mobility nebo attachmentu mi přišlo provokující. Vztah se psem je totiž pro člověka jednodušší než vztah s jiným člověkem, byť je to matka nebo dítě. Pes nehodnotí, přijímá a často mu lépe rozumíme. Náš velký kortex činí naše lidské jednání a motivace poněkud složitější. Ale kontakt a vztah je to, co mají oba dva vztahy společného. Kdysi jsem vyrobila obrázek, v němž jsem nabízela vedle canisterapie a hipoterapie také mamaterapii. Byl to jen vtip, upozorňující na tolik přehlížené benefity kontaktu. Máma by samozřejmě neměla být vnímána jako terapie, máma je základna. Zuzka nám popovídala mnoho o možné pozitivní roli psů v našich životech, o tom v čem právě animoterapie využívá principů známých z kontaktního rodičovství a nošení. A myslím, že spousta z nás nakonci chtě nechtě uvažovala, že si toho psa skutečně pořídí :-).

Na všech našich akcích jsou přítomny děti účastnic.
V neděli nás navštívila Adéla Hořejší, právnička, která se dlouhodobě věnuje lidským právům v zdravotní péči, a to zejména z pozice rodících žen. Její přednáška o právní péči v mateřství byla nesmírně užitečná a určitě ji ještě někdy zopakujeme. Mě osobně oslovilo zejména Adélino vykládání o tom, jak je žena v historii často vnímaná jako lehce vadná a hodná neustálé nápravy. Už od neděle neustále uvažuji o tom, jak se toto uvažování promítá do mateřstvi. Kolikrát jsem od porodníků, ale i od antropologů slyšela vyprávět/psát o tom, jak je lidský porod nebezpečný, jak se v důsledku evolučního tlaku na chůzi po dvou a zároveň rostoucího mozku porod zkomplikoval tak, že jsme nuceni do něj zasahovat a napravovat takříkajíc co příroda zkomplikovala. Antropologové píšou, že jsme „jediný druh s povinnou porodní asistencí“, zcela proti zkušenosti mnoha žen, z historického hlediska naprosté většiny, které porodily zcela bez asistence. Přitom tato hypotéza, hypotéza předčasného a komplikovaného lidského porodu, zvaná v angličtině Obstetrical Dilemma, byla už překonána jako mylná a nahrazena jinými, pravděpodobnějšími modely. V kojení je situace obdobná. Novodobé laktační poradenství učí polohy a techniku kojení, při jakémkoliv selhání se jako řešení nabízí kontrola techniky laktační poradkyní, a to jak techniky držení ze strany matky, tak techniky přisátí ze strany dítěte. Matky zkoumají svá prsa, zda jsou vhodná ke kojení, zda umí vyrobit dostatek mléka, zkoumají svým dětem pusinky, zda je mají vhodné ke kojení. Opět ta předpokládaná nedokonalost matky a dítěte, která musí být kontrolována a napravována. V nošení také stejná písnička, i když je nutno říci, že tady má společnost nejmenší tendenci zasahovat. Odbornice na psychomotorický vývoj nařizují matkám, jak mají svoje děti nosit, aby je nepoškodily, jedna populární odbornice dokonce tuto dovednost přirovnala k řidičskému průkazu na auto. Vadné matky, které bez odborné podpory neumí rodit, kojit, ani nosit své vadné děti (ano, už i to jsem slyšela, že děti se rodí vadné, zkřivené z dělohy a je s nimi nutno rehabilitovat, aby se zdravě vyvíjely). A já se ptám - jak jsme se v tomto vadném stavu dopracovali k přelidněné planetě?
Jednoduše. Nejsme vadné. Máme přirozené vlohy k rození, kojení a péči o své potomky. A podpora těchto vloh má podle mě spočívat v podporování toho, co už v sobě máme. Nejsou to techniky a odborníci na rození, kojení a péči, ale biologické mechanismy, kterými nás příroda vybavila k rození, kojení a péči.
Můj vzkaz po víkendu tedy zní - VYBODNĚTE SE NA TECHNIKU.

A ano, zakončím tuto svou reportáž z pokračovacího kurzu neskrývanou reklamou, protože se už roky snažím netechnickou podporu prosadit ve vztahu k nošení dětí a v tomto duchu také pořádám kurzy pro poradkyně. Je to způsob podpory, který slaďuje podporu přirozeného porodu, kojení a péče o dítě, způsob který má jednoduchou logiku, úctu k přirozeným dějům, lidskému tělu a jeho dokonalému vybavení pro rozmnožování, rození a péči o potomstvo. V posledních letech jsem našla velkou spojenkyni v Míše Topinkové, která tuto podporu realizuje v laktačním poradenství. Kojení a nošení/kontakt, tak mohou fungovat pospolu, bez omezení správnou technikou a institucionálně vytvořenými postupy.
Poradkyně, které projdou našimi kurzy, mají možnost nadále čerpat podporu v společenství dalších poradkyň a účastnit se dalších akcí. Udržujeme tak své znalosti a vědomosti v souladu s aktuálním děním a vždy se máme s kým poradit.

Naše kurzy jsou otevřeny všem, zdravotnicím, dulám, laikům. Jsou podpůrné jak pro ty, kdo poskytují péči, tak pro jednotlivce, kteří chtějí informace sami pro sebe.
Těšíme se na vás všechny, které toto téma zajímá!

Informace o kurzech pro poradkyně nošení pořádaných Annou Pohořálkovou najdete zde:
http://kurzy-vazani-deti-do-satku.webnode.cz/kurzyproporadkyne/
Informace o kurzech pro laktační poradkyně pořádaných Míšou Topinkovou najdete zde:












neděle 9. října 2016

Co je to vztahová vazba a jakou roli v ní může hrát nošení dětí na těle


V zahraničí i u nás se někdy hovoří o vztahovém rodičovství, což je přístup k rodičovství, který klade důraz na bezpečný a úzký vztah mezi rodičem a dítětem.

Určitě stojí za to alespoň trochu porozumět základům teorie vztahové vazby (nebo citové vazby – v angličtině se používá slovo "attachment"), kterou poprvé formuloval John Bowlby ve čtyřicátých letech dvacátého století, a kterou rozšířila Mary Ainsworth v šedesátých a sedmdesátých letech.

Podle této teorie dochází k budování vazby u dítěte působením vrozeného systému v mozku, který organizuje motivační, emoční a paměťové procesy ve vztahu k významným pečujícím osobám. Základní vzorec vazby spočívá v hledání fyzického a emočního uspokojení a ochrany před ohrožením. Toto přilnutí umožňuje psychické struktuře dítěte využívat kapacitu a funkce vyvinutější psychiky pečující osoby a organizovat a strukturovat vlastní procesy. Zážitky z těchto vztahů celoživotně nastavují způsob navazování a udržování klíčových vztahů a tedy i schopnost k nim.

Prvky vazbového chování ze strany dítěte jsou vyhledávání tělesné blízkosti pečovatele, orientování se v prostoru a věšení se na blízké objekty, emoční projevy jako pláč, křik a úsměv. Tyto projevy vyvolávají na straně pečovatele specifickou odpověď, poskytnutí péče a bezpečí, která u dítěte odstraňuje úzkost z ohrožení a existenční úzkosti. Mezi takové odpovědi patří hlazení, nošení, houpání, zahřívání, krmení, mluvení, zpívání apod. V takovém případě vzniká tzv. bezpečná vazba.

Pro lepší představu nabízím obrázek:


Bezpečná vazba – Dítě používá pečující osobu jako bezpečnou základnu pro zkoumání okolí. Vykazuje přiměřenou úzkost, když pečující osoba opouští místnost a uklidní se a znovu se vrátí ke zkoumání, když se pečující osoba vrátí. Dítě může být uklidněno i cizím člověkem, ale preferuje pečující osobu.

Ambivalentní vazba: Dítě nepoužívá pečující osobu jako bezpečnou základnu, ale protestuje, když se chystá odejít. Je velmi rozčilené, když je pečující osoba pryč a jen pomalu se uklidní, když se pečovatel vrátí. Dítě se velmi zajímá o to, kde se pečovatel vyskytuje, vyhledává kontakt, ale když ho dosáhne, rozčileně ho odmítá. Nedá se jednoduše utišit cizí osobou. V tomto typu vazby je dítě neustále úzkostné, protože dostupnost pečující osoby není stálá.

Vyhýbavá vazba: Dítě při hře málo sdílí své emoce. Projevuje náznaky emocí, když se pečovatel vytrácí nebo vrací. Vykazuje málo citu, když je mu projevována náklonnost. K cizím se chová podobně jako k pečovateli. Dítě ve svém jednání může projevovat nedostatek příchylnosti a nízkou sebeúctu.

Dezorganizovaná vazba: Dezorganizované emocionální chování se projevuje například tak, že dítě pozoruje pečující osobu, ale přitom je zády k němu.

Nošení dětí je součástí vazebného chování. Je to odpověď na potřeby dítěte. Existuje zajímavá studie, která prokázala, že intervence v podobě doporučení nosítka zlepšuje šance dětí na bezpečnou vazbu s matkou.
V této studii byly matky ze sociálně ohrožených poměrů po porodu v porodnici požádány, aby se zapojily do výzkumu. Jedna skupina dostala běžné dětské lehátko, druhá dostala nosítko a instrukci používat ho denně. Matky byly během roku sledovány a dotazovány s cílem zjistit míru interakce mezi matkou a dítětem a děti byly pozorovány standardními metodami, které mají za cíl posoudit typ vazby s matkou. Skoro polovina matek z nosící skupiny používala nosítko skutečně denodenně, další používaly nosítko 2-3 krát týdně, některé méně. Nosící matky byly už po několika měsících citlitvějšími vůči svým dětem, především reagovaly dříve na jejich signály. Po roce měly nosící matky se svými dětmi většinou bezpečnou vazbu (83%), mezi nenosící skupinou to bylo 38%. Zejména děti které byly nošeny denně měly se svými matkami skoro všechny bezpečnou vazbu.
Anisfeld, E. Casper, V.Nozyce, M.Cunningham: Does infant carrying promote attachment? An experimental study of the effect of increasedphysical contact on the development of attachment. In: Child development 61, S.1617-1627.

Na jarním pokračovacím kurzu pro poradkyně nošení dětí nám o vztahové vazbě přesnášel Dr.Henrik Norholt. A nejenže vykládal, on nám vlastně všechny typy vztahových vazeb zahrál. Hrál matku a dítě při tzv. Strange Situation Test, ale taky nám předváděl, jak reagují dospělí lidé při tzv. Adult Attachment Interview. Chvílemi nám běhal mráz po zádech, chvílemi jsme se smáli. Myslím, že každá z nás aspoň chvíli uvažovala jak by reagovala při "interview", jestli by uměla spontánně popsat své zážitky s maminkou nebo by složitě hledala slova a opakovala fráze.
To co jsme si ale odnesly všechny, bylo upozornění, že typ vazby se ve vysokém procentu dědí. Tak jak se k nám chovaly naše matky (otcové nebo jiné důležité pečující osoby), chováme se většinou i my k našim dětem K tomu abychom změnili vzory jednání musíme většinou vyvinout úsilí, někdy potřebujeme pomoc, podporu. Jak ukazuje výzkum, podpora nošení je možnou cestou ke změně.


reklama