pondělí 8. února 2016

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 7.


Restrikce/omezení se vyskytují v různých kulturách na různé aktivity.
Ve třicátých letech 20. století vědci upozorňovali na to jak dramatické opoždění vývoje vykazují sirotkové v ústavech, kde vyrůstají bez běžných sociokulturních podnětů. Studie z roku 1957 popisuje podmínky novorozenců v libanonském sirotčinci, kde byly děti pevně zavinuty, zbaveny vizuální stimulaci díky těžkým závěsům mezi jednotlivými postýlkami, krmeny byly z lahví na polštáři a pečovatelky se jich dotýkaly pouze velmi krátce během měnění plen. Starší děti měly málo místa pro pohyb a nedostatek hraček. Jejich průměrný výsledek na Cattelové vývojové škále byl 63, zatímco průměr amerických dětí byl 101. V podobných podmínkách íránského sirotčince chodilo ve třech letech pouze 15% dětí.
To jsou jedny z nejhorších podmínek jaké mohou děti mít k vývoji.
Nicméně v mnoha kulturách existují restrikce přirozených vývojových aktivit, které mají vliv na posunutí nástupu určitých vývojových milníků.
Jedním z nejděsivějších příkladů je praxe ukládání dětí do pytlů s pískem, která byla popsána v severní Číně. Slabším povahám doporučuji odstavec vynechat. V prvních 12 až 24 měsících tráví děti až 16 hodin denně uloženy ve spacích pytlích s pískem, tyto pytle slouží namísto plen a také zaručují, že se dítě v nepřítomnosti rodičů nebude hýbat a nezraní se (rodiče odcházejí do práce). Dětem se časem uvolňují pouze horní kočetiny. Tyto děti jsou vývojově jednoznačně opožděné oproti dětem vyrůstajícím v tomtéž regionu, které už používají pleny.
Také podstatně menší omezení hrají roli, například japonské děti vykazují opoždění ve vývoji, pokud jsou oblékány do těžkého oblečení nebo jsou přikrývány těžkými látkami.
V jiné studii se zjistilo, že děti v americkém Denveru jsou opožděny v lezení v průměru asi o tři týdny pokud přijdou do „lezeckého věku“ v zimě, děti které se do tohoto věku dostávají v létě, kdy je teplo, jsou popředu. Roli hraje jednak oblečení, které je v zimě těžší, jednak délka denního světla a s ním spojená aktivita dětí.
V některých kulturách rodiče omezují děti proto, aby jim zajistili bezpečí. Gusiiové v Keni mají rčení „mrzačení se blíží“, čímž říkají, že ve věku, kdy se děti začínají svobodně pohybovat (mezi jedním a druhým rokem) hrozí jim zranění, která je mohou zmrzačit. Jsou konfrontováni s mnoha velkými nebezpečími, např. otevřeným ohněm, do něhož batolata mohou upadnout. Paraguajští Achéové se zase vydávají na dlouhé cesty pralesem a v tomto prostředí batolata výhradně nosí, nenechávají je běhat a vzdalovat se více než metr od matek. Pohybový vývoj je opožděný, děti začínají chodit kolem 23-25 měsíce věku. Tyto děti jsou na Denverské vývojové škále v jednom roce věku opožděny o dva měsíce oproti americkým dětem. Ve třech až čtyřech letech jsou opožděny dokonce o 17 měsíců. Přesto ale ve věku osmi až deseti let, kdy začínají trávit čas odděleně od rodičů, naprosto překonávají americké děti ve schopnosti šplhat na sedmimetrové stromy nebo ve zručnosti v používání mačet a ostrých nožů.
V západní společnosti se hodně diskutuje o tom, že dítě má trávit hodně vývojového času na břiše, Je prokázáno, že děti, které spí na zádech a tráví méně času na břiše mají pozdější nástup lezení a jemu příbuzných dovedností, které vyžadují zapojení horní části trupu a horních končetin. Děti které spí na zádech často přeskakují fázi lezení. Studie které se tomuto tématu věnovaly ale vycházely ze srovnání s dětmi, které spaly na břiše, což byla v době vzniku studií ještě moderní praxe, která byla později opuštěna kvůli prokázanému vztahu k SIDS.

Co vyplývá z této kapitoly? Pro mě určitě znovu a zase to, že vývoj dítěte závisí na velkém množství proměnných a v postmoderní společnosti, kdy každá rodina vytváří dítěti zcela jiné zázemí co se týče péče, prostředí a rodinných tradic, je velmi odvážné tvrdit, že nějaký konkrétní postup bude mít konkrétní výsledek – třeba tak, jak se to tvrdí o pokládání na bříško nebo lezení. Ještě odvážnější a bláznivější je tvrdit jaké dopady budou mít tyto dovednosti v dospělosti.
Kromě toho je vidět, že děti jsou nesmírně odolná stvoření, která jsou schopna překonat různá fyzická omezení, dohnat zpoždění, překonat překážky. Proto je na místě přestat se strašením. Děti dobře prospívají v průměrné péči, průměrných rodičů, evoluce nespoléhá na dokonalost. Když dáme dětem lásku, bezpečí a důvěru, když budme s nimi, budou mít největší sílu na to aby rozvíjely své schopnosti. 




Další díly série:
1. díl
2. díl
3. díl
4. díl
5. díl
6. díl

















Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 6.


Ještě krátká poznámka k lezení. V některých kulturách je totiž považováno za závadné a nežádoucí.
Rodiče na Bali například považují lezení za příliš "zvířecí" a proto ho svým dětem zakazují. V období, kdy západní děti začínají s lezením, balijské jsou jen zřídka pokládány na zem, a pokud je někdo z dospělých spatří při pokusu o lezení, okamžitě dítě zvedne. Toto popisují Meadová a Macgregor ve studii z roku 1951
Growth and culture: A photographic study of Balinese childhood.

V příštím díle, trošku delším, se budeme věnovat právě pohybovým restrikcím napříč kulturami a jejich vlivu na vývoj dítěte.

Ilustrační foto: Mother and Son (Kintamani, Bali)
iraleon.buzznet.com

Další díly série:
1. díl
2. díl
3. díl
4. díl
5. díl

7. díl

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 5.


Odborníci, kteří se v minulosti věnovali výzkumu psychomotorického vývoje dětí předpokládali existenci jistých vývojových univerzálií.
Předpoklad univerzálních vývojových stupňů znamená, že dítě nemůže daný stupeň přeskočit, jednotlivé stupně si nemohou konkurovat ani se vyskytovat v jiném než daném pořadí.
Z pohledu antropologie je tento přístup mylný. V dostupných studiích mnoho afrických dětí vůbec nelezlo a mnoho z těch, co lezly to dělaly až v pozdějším věku. Například na Jamajce 29% dětí lezení přeskakovalo a ty které lezly s tím začaly ve věku, kdy začaly také chodit. Ukázal se překvapivý fakt – lezení, dovednost která je považována za základní milník ve vývoji vedoucí k chůzi u mnoha dětí chybí nebo je nahrazováno jinou sekvencí chování. Ve skutečnosti až 17% britských dětí neleze, z nich 10% se místo toho posunuje po zadku a 7% začne rovnou chodit.
Před sto lety přeskakovalo stádium lezení zhruba 40% amerických dětí. Posouvaly se po zadku, případně válely sudy, volily pravděpodobně způsoby přesunování, ve kterých je neomezovalo tehdy typické dětské oblečení – dlouhé košile.
Je stejně zajímavé že mnoho typických vývojových dovedností se v psychomotorických škálách nevyskytuje. Vědci, kteří chování dětí zkoumali, prezentují ve svých přehledech a na obrázcích izolované dítě na neutrálním pozadí, jejich přesvědčení je, že vývoj dítěte není ovlivněn kulturou a společností, je dán jedině a pouze geneticky a je tudíž univerzální. Antropologický výzkum ale ukazuje, že tomu tak není. Zdravé děti všech kultur vykazují velmi odlišné vývojové vzorce. Ale navzdory dramatickým rozdílům ve výchově, klimatu i mnoha dalších faktorech, všechny zdravé děti na světě se naučí chodit, sedět a uchopovat předměty.

Obrázek je z osvětové publikace který před pár lety dostávaly matky v porodnici.



Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 4.


Než načnu dnešní téma, musím na úvod něco zmínit. Západní matky žijí v totálním chaosu ohledně doporučení v péči o dítě. Radí jim matky, tchýně, kamarádky, zdravotníci, žurnalisté, stát, každý něco trochu jiného.
Vývoj společnosti je tak rychlý, že každá generace radí něco jiného, medicína ani nečeká na výměnu generací a klidně radí něco zcela jiné co dva roky. To například zažily ženy, které rodily v sedmdesátých letech, kdy jim v jedné a téže porodnici jednou nařídili pokládat dítě na břicho a nikdy jinak a o dva roky později se to stejně emotivně zakazovalo. Proto máme tendenci hledat stabilitu v minulosti nebo v těch částech světa, kde vývoj nefrčí tak ďábelským tempem. To ale může být zrádné. Kultura je funkčně propletená síť, některé souvislosti této sítě jsou zjevné jen lidem uvnitř sítě a některé dokonce ani těm. Je ošidné interpretovat nebo přejímat zvyklosti jiných kultur, nerozumíme-li síti, jíž jsou součástí a která je obklopuje.
To o čem budu nyní psát jsou způsoby, jakými pečují matky v různých kulturách světa o své děti ve snaze zlepšit některé jejich dovednosti, zejména ty, které chtějí podporovat, které potřebují používat. Jsou to jejich lety prověřené způsoby, které jsou v souladu s jejich představou o tom, čemu my říkáme psychomotorický vývoj dítěte. Pokud budete šokováni, nezapomeňte, že oni by z leckterého našeho počínání byli také.
V mnohých kulturách v Africe, Karibiku nebo Indii provází denní koupání dětí také tradiční masáž a protahování. Matky dětem pasivně ohýbají a natahují končetiny, třou jejich kůži a natírají je olejem. Někdy děti nechávají viset nebo s nimi třesou a hážou. Matka nebo i babička dává dítěti nožku na čelo nebo mu kříží ruce za zádíčky, někdy kříží jednu končetinu přes druhou tak dlouho, až je dítě poskládáno do kuličky. Masáž může zahrnovat natahování končetin, prstů, chodidel, penisů, kosmetické hlazení tváře a hlavy a nebo mačkání kloubů dokud "nekřupnou". Matky vyhazují děti do vzduchu nebo je houpou v různých polohách - drží je v podpaží, za hlavičku nebo hlavou dolů za kotníky. Tato koupelová rutina často končí zabalením dítěte do látky pro ukidnění. Tento postup je někdy vysoce ritualizovaný. Jednotlivé rutiny popisuje obrázek a jsou skutečně popsány v studiích.
Příště se tomuto tématu budeme ještě věnovat.
Proč toto vlastně píšu? Nepodřezávám si větev na které sedím, když vám sem jindy dávám příklady Afričanek, které nosí své děti celé dny na těle? A co se spíše zamyslet nad tím, jestli podobné zvláštní věci neprovádíme se svými dětmi ve jménu uspíšení nebo zkvalitnění psychomotorického vývoje i my? Kam patří ono nezbytné polohování na břicho, které se má praktikovat už od narození po několik desítek minut denně a které mnohé děti opláčou? Rehabilitace kojenců s odchylkami od našich tabulek metodami určenými pro těžce postižené? Není snad u nás rozšířenou praxí přetahování předkožky u chlapců? Nějaké další nápady na všeobecně kulturně rozšířené rutiny, které mají zdokonalit naše děti a při kterých je spokojenost dětí a matek sporná?
Z mého etnologického pohledu se staletí tradic vlastně jeví jako ospravedlnitelnější důvod než medicínská praxe, jejíž platnost je omezena na desetiletí, než se ustanoví praxe nová. Nemusíte souhlasit, ale zamyslet se můžete.


Další díly série:
1. díl
2. díl
3. díl

5. díl
6. díl
7. díl

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 3.


Antropologové nabízejí namísto laboratorních podmínek západního výzkumu přirozený experiment, který porovnává motorické dovednosti mezi jednotlivými kulturami i uvnitř nich. K pozornosti se tak dostává velké množství různých faktorů, které ovlivňují motorické dovednosti, například klima, bydlení, terén, nástroje, očekávání rodičů, naivní teorie nebo konkrétní praktiky při péči o děti.
Dobrým příkladem přirozeného experimetnu může být preference k užívání pravé nebo levé ruky. Pravorukost je téměř univerzální v kulturách, které kladou důraz na psaní a ovládání nástrojů. Některé kultury povzbuzují pravorukost výtkami, někde se dětem levá ruka dokonce přivazuje.
ALE - byla by preference pravé ruky i tam, kde děti nezískávají formální vzdělání, nemají k dispozici psací potřeby, není zde velký tlak na ovládání manuálních nástrojů a pravorukost není nijak povzbuzována? Takové podmínky mají například děti na Papui Nové Guineji a přesto vykazovaly silnou preferenci pravé ruky, pokud dostaly do ruky pro ně nové nástroje jako tužku nebo nůžky.




neděle 7. února 2016


Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 2.


Trocha historie a jedna z kapitol debaty "nature versus nurture"


Gesselova vývojová škála (obdoba našich tabulek psychomotorického vývoje, jejíž první verze byla publikována v roce 1925) inspirovala sociální antropology k mezikulturním srovnávacím výzkumům věkových norem. Největší zájem se od poloviny 20.století soustředil na zkoumání afrických dětí. Bylo zjištěno, že děti v Ugandě jsou měsíc až dva popředu oproti Gesselově škále v jednotlivých dovednostech, jako je držení hlavičky, sed, stoj, chůze, v běhu jsou dokonce o čtyři měsíce popředu.
Další desítky studií z jiných míst v Africe se zdály tyto závěry potvrzovat. Převládala tendence vysvětlovat tato zjištění geneticky. V překrásné knize Zdeňka Matějčka a Josefa Langmeiera Výpravy za člověkem z roku 1981 (kterou jsem nedávno zhltla, a kterou doporučuji všem zájemcům o vývoj dětí) je zachyceno právě toto období objevu africké "předčasné zralosti".
Pozdější výzkumy ze sedmdesátých let však přinesly méně jasné závěry. Ukázalo se, že některé jiné africké kultury (např. děti v Zambii) jsou oproti Gesselově škále spíše pozadu, v jiných kulturách jsou zase jednotlivé výsledky tak kolísavé, že výsledek srovnání není příliš spolehlivý.
Genetické vysvětlení začlo být zpochybňováno, zejména když se časem zjistilo, jak velkou roli hraje rozdílná praxe péče o děti. Zjistilo se, že zralost je větší tam, kde je aktivně podporována a pokud jsou africké děti vychovávány více západním způsobem, jejich zralost v konkrétních dovednostech je menší.


Na fotografii jsou ugandské děti v sirotčinci, kde se o ně starají západní dobrovolníci, zdroj
http://fmscblog.com/hunger-issues/what-i-learned-in-a-ugandan-orphanage/



Další díly série:
1. díl

3. díl
4. díl
5. díl
6. díl
7. díl

Psychomotorický vývoj dítěte z pohledu antropologie, 1.díl


Všude na světě se matky dozvídají informace o načasování vývoje dětí buďto od svých matek, porodních bab nebo také od lékařů a z knih. Pozorují, zda děti v určitém věku získávají patřičné dovednosti, zejména ty, které jsou pro jejich kulturu důležité.
V kulturách, kde se používají formální rutinní procvičování a nácviky určitých dovedností, jsou matky více naladěny na sledování milníků, pro které je dítě "trénovano".
Tak například sezení je velmi důležité pro matky v Ugandě, protože reflektuje společenské chování a je požadováno pro speciální ceremonii, při které dítě získá jméno.
Chůze je důležitá jak pro matky v Ugandě, tak pro malijské matky, protože je spojena s věkem odstavování a nácviku samostatné hygieny u dětí.
Když německé matky sledovaly videa s nahrávkami formálních rutinních cvičení, které s dětmi provádějí kamerunské matky, komentovaly pouze nezvykle drsné zacházení s dětmi, ne jejich motorické dovednosti.
Naopak když kamerunské matky sledovaly videa s nahrávkami německých matek, hrajících si s malými dětmi ležícími na zádech, dělaly poznámky o nedostatku motorických stimulů. Byly naprosto šokovány, že německé matky netrénují s dětmi sezení a chůzi, a obávaly se, že jejich děti budou opožděné.

Na obrázku jsou kamerunské děti, které denně takto přinášejí vodu, zdroj picafric.com



Další díly série:

2. díl
3. díl
4. díl
5. díl
6. díl
7. díl

O souměrnosti při nošení

Souměrnost je něco, co velmi často hodnotíme a kontrolujeme. V různých odvětvích lidské činnost. Souměrnost je to...