Vietnamec

Už je to pár let, stála jsem na zastávce tramvaje na Barrandově a chystala se na úmornou cestu na druhý konec Prahy, do Ládví. Podotýkám, že metro tehdy do Ládví nejezdilo a nejspíš byly také prázdniny, které do pražské hromadné dopravy vnášejí spoustu pikantních přestupů a objížděk.

Jela jsem s prvorozenou, nějak si nemůžu vybavit, jestli byla v kočárku nebo v šátku, nejspíš v tom druhém.

Na začátku nástupiště stál Vietnamec s dítětem podobných rozměrů ( a snad tedy i věku) jako byla moje dcera. Děcku mohl být necelý rok. Vietnamec nesl to těžké dítě na ruce. Pozorovala jsem je a říkala si, že asi jedou pár zastávek. Představa, že bych si s děckem vyrazila na vejlet bez ničeho (bez kočárku nebo nosidla) mi přišla naprosto šílená.

Docela mě překvapilo, když jsem je pak zahlédla na Smíchovském nádraží.

A když jsem je pak po více než hodinové úmorné cestě hromadnou dopravou potkala v Ládví, patrně mi klesla brada.

Od té doby je sleduju, Vietnamce. Oni ty kočárky opravdu moc nevedou. Ale často je uvidíte, jak si při běžných denních činnostech předávají děcka z náruče do náruče. Pochybuji že by u toho hloubali nad psychologickým dopadem svého neuváženého počínání. Určitě se jim nedostalo zásadních výchovných informací o tom, že dítě si na to nošení zvykne a pak už se ho nezbaví. Asi jim tu neinformovanost závidím.