Miminka celého světa

Dnes to bude trochu delší. Nedávno jsme se s mužem procházeli jedním ostravským nákupním centrem. Už jsem odvykla tomu, jaké je to promenádovat se s navázaným miminkem v šátku a manžel taky. Po minutě chůze mezi lidmi mi řekl, že si myslí, že kdybych tam běhala nahatá, nebudila bych tolik pozornosti. Holt exotika. Jenomže tohle je jen náš pohled na věc. Vždyť dvě třetiny obyvatel této planety děti nosí.

A právě pohled na rodičovské postupy "zbytku planety" přináší kniha Meredith F.Smallové Naše děti, naše světy. Není to klasická rodičovská příručka, ale ani suché antropologické pojednání. Je to kniha, na níž je vidět, že ji psala matka a vědkyně v jedné osobě, z nichž obě k nám promlouvají střídavě. Vědkyně přináší spoustu zajímavých studií, zkušeností a tezí, matka apeluje na naši schopnost vyvozovat pro sebe coby rodiče rozumné závěry a upřednostňovat biologické potřeby dítěte před kulturními požadavky.
Kniha je nesmírně poutavým čtením o rozmanitosti kultur této planety a o rozdílných výchovných modelech. Představuje cenný příspěvek k jedné z nejzajímavějších otázek - co nás víc formuje? Naše biologická podstata nebo kultura? Umožňuje nám zamyslit se nad našimi výchovnými cíli, prozkoumat podstatu vlastního rodičovského jednání a třeba ji i trošku změnit.



Chtěla jsem vás původně navnadit výcucem z knihy, ale při opětovném zkoumání jsem zjistila, že to v úvodní kapitole sepsala sama autorka. A jelikož líp bych to patrně nesvedla, tady máte anotaci přímo od autorky:

K kapitole první začnu vyprávěním o "lidském mláděti" v raném období našeho druhu Homo sapiens. Podíváme se na ně jako na organismus, který se po mnoho generací evolučně utvářel až do dnešní moderní podoby. Člověk se rodí nahý, má zralý pouze zlomek mozku.Neumí stát, bránit se ani si najít potravu.Roste velice pomalu.Lidské mládě je nejzávislejším mládětem na světě. Proč? Z neznámého důvodu se před miliony lety začal náš druh vyvíjet jiným směrem než naši předci podobní lidoopům. Začal se pohybovat po dvou. Anatomické změny v pelvické oblasti, které byly nezbytné pro chůzi po dvou, ovlivnily tvar lidské pánve. Během evoluční historie se  zvětšoval i mozek, takže bylo najednou nutné, aby lidské mládě dokončilo svůj nervový vývoj mimo dělohu. Lidské mládě je tedy silně závislé a to pro rodiče znamená velmi intenzivní péči. S dítětem, které má pouze omezený repertoár jak dát najevo své potřeby, musejí vytvořit intimní, symbiotický vztah. Proto se toto pouto stalo součástí lidské biologie a růstu. První kapitola popisuje tuto evoluční stezku "lidského mláděte" a objasňuje zvláštní charakteristické rysy nejmladších členů našeho druhu a jejich nezbytný vztah s dospělými.


Kapitola druhá se zabývá společenským významem mnoha různých přístupů k rodičovství. Matky afrického kmene Gusiiů tak například na svá miminka skoro nemluví. Činí tak pouze v případě, kdy je potřeba je utišit. Američanky naopak cítí povinnost mluvit na děti neustále. Oba přístupy dávají smysl v rámci kulturního kontextu dané společnosti. Gusiijské matky opovrhují verbální stimulací, protože jsou přesvědčeny, že by to podpořilo egoismus dítěte, vlastnost, která ve společnosti zaměřené na soužití rodiny není vítaná. Je pro ně důležité dělit se s ostatními a být loajální. Naopak je tomu u amerických matek. Ty jsou přesvědčené, že verbální stimulace je jediný způsob, jak vychovat inteligentní a úspěšné dítě. Jejich společnost totiž klade důraz na samostatnost a sebevědomí. Proto se tato kapitola zabývá cíli rodičů a jejich původem. Dále také detailněji přibližuje koncept etnopediatrie, která tvoří jádro této knihy: pohled na rodičovství napříč kulturami a na evoluční biologii dítěte. 

Kapitola třetí je švédským stolem přístupů k rodičovství v růlzných kulturách. Možná vás překvapí, když zjistíte, že Sanové v Botswaně nikdy nenechají miminko ležet na zádech nebo kolik času tito rodiče věnují tomu, aby dítě co nejdříve naučili sedět a chodit. Jejich děti jsou tak docela brzy daleko motoricky zdatnější než děti vyrůstající v západní civilizaci. Japonští rodiče zase mají tendenci nahlížet na své dítě jako na svobodného ducha, kterého je potřeba integrovat do rodinné jednotky. A tak japonské matky a otcové podporují závislost. Američtí rodiče se ubírají naprosto odlišným směrem. Snaží se, aby děti byly samostatné a nezávislé, a proto volí emoční a fyzický odstup. Je to tím, že kultury, nebo lépe lidé, kteří tyto kultury tvoří, mají pro své děti přichystané různé nevyřčené, často podvědomé cíle. Tyto jsou úzce propojené s ekonomikou dané spollečnosti a s tradicemi, které jsou dodržovány po mnoho generací. Ale tyto cíle nejsou pevné. Když se změní ekonomické či politické klima, změní se i rodičovské cíle. Lze tedy říci, že přístupy k rodičovství jsou tradiční a zaběhnuté, ale nejsou neměnné. Přestože jich na celém světě existuje nepřeberné množství, každý rodič si myslí, že to, co dělá, je "správné".

Další tři kapitoly v knize se zaměřují na tři nejdůležitější body života kojence: spánek, krmení a psychický stav. Těmito kanály se rodičovské cíle přenášejí do konkrétních denních aktivit a interakcí. Kapitola čtvrtá se zabývá dětským spánkem. Ten rodiče na západě považují za měřítko dětského vývoje, a pokud kojenec nespí celou noc, stěžují si pediatrům. Bdělé miminko neodpovídá normě, je vývojově opožděné. Pro etnopediatry, kteří studují spánkové vzorce, je bdělost přirozená. Západní zvyk spát o samotě považují jak u dětí, tak u dospělých za protiklad lidské biologie a evoluce. Během ní se spánek kojenců vyvíjel v atmosféře úzkého kontaktu matky a dítěte. I v dnešní době devadesát procent všech kojenců na světě spí s dospělým. Je pozoruhodné, že nové výzkumy poukazují na fyziologické výhody společného spánku. Vědci zjistili, že se novorozenec orientuje podle vzorců rodičovského spánku a učí se tak správně dýchat. Společný spánek by možná bylo možné použít na ochranu některých dětí před syndromem náhlého úmrtí kojence (SIDS).

Kapitola pátá se zabývá psychickým stavem kojence. Začíná pláčem - dramatem a traumatem čerstvých rodičů. Pláč slouží kojenci k tomu, aby dostalo najíst nebo čistou plenu. Na základě svého výzkumu etnopediatři tvrdí, že v žádném případě nemá dospělé nahněvat. Je to evolucí vyvinutý adaptační signál dítěte, že něco není v pořádku. Pokud tyto signály ignorujeme, situace se zhorší. Miminka na Západě pláčou často a dlouho. V mnoha jiných zemích tomu tak ale není. Miminka se nenechávají vyplakat, dospělí je neustále nosí a na jejich potřeby velice rychle reagují. Máme tedy očividné důkazy, že psychický stav kojence a reakce rodičů na něj významně ovlivňují náladu kojence. Výzkum psychologů zabývajících se kojenci nasvědčuje tomu, že nálada a postoj kojence a především to, jak reaguje na změny, tedy temperament, mají vrozený biologický základ. Ten však může nesymbiotický vztah plný nesouladu mezi rodičem a dítětem výrazně zhoršit. Kojenec a jeho rodič tvoří jednotku, dvojici, která se ovlivňuje navzájem. Psychický stav kojence neexistuje ve vzduchoprázdnu- je součástí jeho vztahu s rodiči a ostatními členy sociální skupiny.

V kapitole šesté se zabývám kojením. Tam je propast mezi kulturou a biologií největší. V dnešní době je kojena většina dětí na světě. Je to praktické a z hlediska výživy pro kojence nejlepší. Kojení zajišťuje dostatek důležitých protilátek a má i jiné zdravotní výhody. Není to ale tak dávno, co se coby nejlepší způsob výživy intenzivně propagovalo a praktikovalo krmení z lahve. Stojí za povšimnutí, že se v 60.letech 20.století krmení umělým mlékem rozšířilo z kulturních důvodů - bylo symbolem modernosti, svobody a kultivovanosti Západu. A poté se rozšířilo i v zemích, kam se umělé mléko začalo dovážet. V zemích třetího světa však nebyla zaručena odpovídající hygiena, což vedlo ke zvýšení dětské úmrtnosti. Umělé mléko už tedy není jen kulturním fenoménem. Stalo se tématem zdravotníků a "horkou bramborou" politiků.

Kapitola sedmá knihu uzavírá. Pojednává o tom, jak jsou rodiče nuceni proplétat se džunglí těchto informací. Během každého dne s dětmi se musejí vědomě či nevědomě rozhodovat. Budu dítě nosit, aby neplakalo, nebo nebudu? Je přeci těžké! Nakoupím spoustu věcí a budu krmit z lahvičky, nebo budu kojit a přijdu o svou volnost? Budu spát společně s  miminkem, tedy lehkým spánkem, nebo ho uložím do postýlky v pokojíčku a vnoci budu vstávat a kontrolovat, jestli je v pořádku? Každé rozhodnutí má své následky. A rodiče se nerozhodují pouze instinktivně. Kultura, v níž žijí, jim spoustu věcí předepisuje. Možná rodičům pomůže, když se dozvědí o alternativách, které nabízejí jiné kultury.

Doufám, že už jste dostatečně navnaděni.
Příjemné čtení přeje Anka

Knihu vydalo letos (2012) nakladatelství Dharma Gaia, přeložila Bora Berlinger. Předmluvy k českému vydání napsali poradkyně pro rodičovství Eva Labusová a antropolog a etnograf Mnislav Zelený Atapana. Edice Šťastné dítě.

A pozor! S Meredith Smallovou se můžete setkat 22.10. v Praze na křtu knihy a diskusním večeru v Divadle Kampa.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Maminky pozor! Chůze má svá pro i proti.

Biologické předpoklady nošení dětí aneb proč je přirozené nosit děti vertikálně