neděle 12. března 2017

Život není metoda

Na tématech jako je porod nebo kojení je vidět naše lidská pýcha, se kterou předpokládáme, že naše moderní věda či životní zkušenosti (byť je ztělesňuje několik generací), pojme něco tak zásadního, vtěsná to do učebnic a ještě vymyslí různé metody, jak to "vylepšit". Přitom jsme stále jedním ze zvířat na této planetě a udělali jsme už nejednu zkušenost, která by nás mohla upozornit, že neporučíme větru a dešti. Ta pýcha je do jisté míry přirozená, bude tu s námi stále, a proto je třeba pořád se vracet na zem a zjišťovat, že s větším odstupem víme o tajemství života celkem p...

Nedávno jsem znovu procházela stránky www.breastcrawl.org . Tato chvályhodná iniciativa podporuje iniciaci kojení po porodu položením dítěte na hrudník ženy, kdy dítě samo najde matčina prsa, samo se přisaje a poprvé nakojí. Vzpomínám si sama, jak jsem byla okouzlena, přesněji spíše omráčena, když jsem se o těchto schopnostech dítěte dozvěděla. Měla jsem tehdy sama už tři děti, ale nikdy jsem něco podobného nepozorovala. Dítě které se pár minut po porodu samo plazí, olizuje si pěstičky, stimuluje sací reflex, vrtí se, kýve hlavičkou a celou horní polovinou trupu, aby našlo to místo, kde ho zašimrá po tváři matčina bradavka a ono se pomocí hledací reflexu přisaje přesně tam, kde to teče... Ale také si pamatuji, jak omezené bylo mé vnímání tohoto děje. Vnímala jsem to patrně trochu jako rituál, oni totiž sami autoři stránek a celosvětoví promotéři breastcrawlu o něm hovoří jako o "metodě založené na důkazech a plně testované".



www.breastcrawl.org


V minulém článku na blogu jsem psala o tom, že podobně je nakládáno s termínem bonding, který označuje vrozené chování, kterým matky a děti utvářejí svůj vzájemný vztah, své biologicky podmíněné pouto. Také bonding bývá mylně vykládán jako něco, co se na matkách a dětech provádí těsně po porodu. Také o bondingu se často hovoří jako o metodě.

Bohužel, tohle pojetí biologických, vzorených vlastností matky a dítěte jako "metody" s sebou přináší další a další nedorozumění. Většina lidí si po přečtění stránek nebo shlédnutí videa například myslí, že toho jsou schopni novorozenci jen po porodu a to jednoduše proto, že "metoda" žádnou jinou variantu nezmiňuje. Toto vrozené chování je ale souborem reflexů, které dítě projevuje ještě dlouho po narození, projevuje je v mnoha situacích a kontextech a my si ho často vůbec nevšímáme nebo je špatně interpretujeme, nezřídka mu dokonce aktivně bráníme.

Toto chování stimuluje kojení jak u dítěte tak u matky a necháme-li mu volný průběh, je to nejlepší podpora kojení, jaké se může dětem a matkám dostat. Přesto jsem se setkala s názorem, že zatímco po porodu je "breastcrawl" a s ním spojené samopřisátí dítěte podporující a zdravý proces, později je to nevhodné, dítě je přitom v nevhodných polohách, přetěžuje páteř, nebo dokonce že podpora vrozených reflexů vedoucích ke kojení není vhodná, protože tyto reflexy mají zmizet. Mohla bych jmenovat spoustu dalších pochybností, které jsem už zaslechla. Zdravé a vrozené chování dítěte vedoucí ke kojení je tedy často považováno za závadné a nebezpečné. Jak je to možné? Jen řečnická otázka, promiňte...


Vědomosti o kojení jsou ukryty v naší DNA a matka a dítě je všechny mají k dispozici. Jen tomu věřit, jen jim věřit. Asi by bylo užitečné zapomenout na metody, techniky, kontrolu...Mají snad zvířata povědomí o tom, zda se jejich mláďata dobře přisávají a ve správných polohách? Kontrolují si snad vzájemně tvar bradavek nebo dětem tvar uzdiček pod jazykem? Měly snad ty miliony žen před námi ponětí o tom, jak vypadají polohy vhodné pro kojení v příručkách? Může být kojení a přežití mláděte závislé na správné technice a přesném provedení? Odpovězte si každý po svém.

Když jsem před pár lety narazila na studii Suzanne Colson, která pojednávala o reflexech stimulujících kojení, pochopila jsem, že o kojení dnes víme zoufale málo, když taková drobná studie dokáže převrátit naruby naše představy o tom, jak kojení funguje. Antropoložka Katie Hinde, která se věnuje studiu mateřského mléka, na svých přednáškách ukazuje fotografii ledovce, jehož maličká špička vykukuje nad hladinu oceánu a ta špička podle ní představuje naše vědění o tom, co je to mateřské mléko a jak funguje kojení. Pokora je tedy na místě.


Z přednášky antropoložky Katie Hinde

Jedna věc je pro mě přesto jistá. Kojení není metoda jak nakrmit dítě, "breastcrawl" není metoda jak zahájit kojení.  I když chápu, že v dnešním prostředí se může používání takových termínů zdát přiměřené, je to lež. Je to naše zvířecí podstata skrytá pod kulturními kulisami,
je to život sám. A život dozajista není metoda.


Doporučujeme
www.prirozenekojeni.cz






















středa 8. března 2017

Mám pro vás dobrou zprávu – nejsme husy…


Ne, nemířím tím k žádným genderovým půtkám, ale kam jinam, než k mateřství. Často s ženami na kurzech hovořím o bondingu, procesu, v němž si matka vytváří pouto ke svému dítěti a dítě k ní. V tomto procesu hraje zásadní roli období těsně po porodu. Je sice pravda, že pouto se vytváří už mnohem dříve, možná ve chvíli, když žena zjistí, že je těhotná, možná už když spermie splyne s vajíčkem a možná že tehdy, kdy žena a muž poprvé pomyslí na své budoucí dítě… ale přesto je z neurologického pohledu zásadní okamžik, kdy se do pouta poprvé vmísí další smysly, zrak, dotek a čich. Tehdy nastává něco unikátního.
Světový odborník na perinatální neurovědu a propagátor Kangaroo Mother Care (klokánkování) Dr. Nils Bergman poukazuje na množství výzkumů, které prokazují, že kontakt matky a dítěte (ale i otce a dítěte) v prvních hodinách a dnech po porodu, má zásadní vliv na celostní zdraví dítěte. Čím blíže k porodu, který představuje hormonální vrchol v životě ženy/matky a jejího dítěte, tím větší je význam kontaktu. Tento vliv je měřitelný na různých úrovních ještě mnoho měsíců a možná i roků poté.
Mnoho odborníků se v posledních letech snažilo vysvětlit proces bondingu tak, aby bylo všem jasné, že se nejedná o nějakou vágní psychologickou kategorii. Šli na to přes biologii a etologii a jako příměr používali tzv. imprinting neboli vtiskování. To je vrozené chování, jakési rychlé učení, které probíhá v krátké a extrémně citlivé periodě. Velmi dobře ho kdysi popsal etolog Konrad Lorenz u hus. Zjistil, že když se jim v tomto citlivém období vtiskne obraz matky husy, budou už mláďata na věky poslušně následovat matku husu. Pokud se jim v tomto období zjeví fousatý výzkumník, budou mláďata poslušně pochodovat za Konradem Lorenzem. Neměnnost vtiskování je opravdu děsivá.


Bohužel, toto poznání nás matky často vede k smuku a beznaději, že jsme propásly ty podstatné okamžiky a nic na tom nezměníme. To je špatná interpretace.
My lidé totiž nejsme husy. Naše sociální struktury jsou jiné, naše rodičovství je jiné. A to se odráží i v neurohormonálních procesech. Proto také u lidí nehovoříme o imprintingu, ale o bondingu. A bonding je proces, který trvá, a na kterém se dá mimojiné vědomě pracovat. Stále ale platí, že čím blíž k porodu, tím více jsou nám na pomoc vrozené mechanismy.

Nesvalujme tedy vinu jen na naše porodnictví, ve kterém je stále zvykem z rutinních důvodů oddělovat matky a děti, kde je stále špatně chápán význam kontaktu s matkou pro biologické zdraví, zejména pokud je dítě nemocné. Máme mnoho šancí, jak kontakt obnovovat a čím dřív s tím začneme, tím lépe pro nás i naše děti.

Další věc, která znesnadňuje uchopení bondingu, je naše snaha o včlenění bondingu do institučního fungování naší společnosti. Snaha popsat, změřit a aplikovat. Bonding je v mnoha článcích popisován spíše jako technika, zejména bonding po porodu.Vzniklo tak přesvědčení, že bonding je něco, co se provádí nebo aplikuje. Dítě se plácne na matku, nechá se tam po určitý čas, nakonec se přisaje na bradavku a máme splněno. Ženy pak často říkají, „měla jsem bonding“ nebo „neměla jsem bonding“. Ráda bych vás uklidnila. Všechny jste měly bonding. Jen někdy probíhal v příznivých a podpůrných podmínkách a někdy vám byly házeny klacky pod nohy. Bonding je biologický proces, tak složitý, že se mu dnes věnuje mnoho vědecké pozornosti a stále přicházejí nové a nové informace o jeho fantastické podstatě.

Panta rhei – vše plyne, jak řekl Platon. Proces, který zásadně ovlivňuje naše vazby k našim rodičům a dětem je dlouhodobý, má své vrcholy a své lenivé meandry, ale nejsme jeho oběťmi. Máme možnost ho ovlivňovat. A jedním z největších nástrojů je pro všechny savce, tedy i pro člověka, kontakt. Tak jednoduše to příroda zamýšlela.



Nechcete být oběťmi, ať už systému a chodu institucí nebo vlastní biologie? Noste své děti, buďte s nimi, dotýkejte se jich, obejměte své partnery, své rodiče, své sourozence. A je-li to těžké, postupujte po malých krůčcích. Má to smysl. Kdykoliv v našich životech.

O souměrnosti při nošení

Souměrnost je něco, co velmi často hodnotíme a kontrolujeme. V různých odvětvích lidské činnost. Souměrnost je to...