V bavlnce

Souměrnost je něco, co velmi často hodnotíme a kontrolujeme. V různých odvětvích lidské činnost. Souměrnost je totiž důležitým kritériem krásy, estetičnosti. I ve vývoji dítěte kontrolujeme souměrnost. Sledujeme souměrnost tváře a hlavičky, sledujeme souměrnost těla a pohybů. Naše hledání souměrnosti je velmi přirozené. Je ale sama souměrnost přirozená? Čistě biologicky, naše tělo souměrné není. Náš mozek není souměrný, ani anatomicky, ani funkčně. Nechci do toho příliš zabředávat, ale souměrnost je spíše něco, s čím se porovnáváme, než něco, co by reálně existovalo. Ale pojďme konečně k tématu, kterému se chci věnovat a to je souměrnost při nošení. Je totiž jedním z velkých kritérií, kterým posuzujeme děti v šátcích a nosítkách. Podle mých zkušeností se význam souměrnosti velmi přeceňuje. Když své dítě vážete do šátku nebo instalujete do nosítka, samozřejmě dbáte na to, abyste měli rovnoměrně zatížená ramena a aby vaše dítě bylo rovnoměrně...

Mohli bychom uvést spoustu jednotlivých důvodů. Jsou v kontaktu s maminkou nebo někým jiným, blízkým, jsou v bezpečí. Ale je za tím ještě komplexnější vysvětlení. Lidské děti, stejně jako někteří jiní savci, mají ve své genetické výbavě tzv. reakci na transport (anglicky transport response). Mláďata, která se rodí nezralá, disponují tímto reflexním chování proto, aby mohla být v případě nebezpečí přenesena matkou. Když fena chňapne do huby štěně, mládě reflexně stočí ocas a svěsí nohy. Zároveň se mu zpomalí tep a dýchání a to na úroveň, která odpovídá jeho tělesnému stavu při odpočinku. Totéž se děje s lidskými dětmi. Studie z roku 2013 se zabývala reakcí na transport u dětí a u myších mláďat a zjistila, že reakce našich dětí se velmi podobá reakci hlodavců. Při přenášení dochází k pasivitě, uklidnění a utišení. Kromě toho, studie potvrdila ještě jednu věc – tuto reakci nelze plně navodit imitováním, kdy například výzkumník uchopí myší mládě podobně, jako by to udělala jeho matk...

Dotek je oporou našeho sociálního života a existují i důkazy o tom, že může zmírňovat úzkost a ulevovat od bolesti . Může však dotek měnit aktuální ozganizaci našich mozků? Současný výzkum odhaluje, že naše zkušenosti s dotykem , zvláště v dětství, skutečně tvarují náš vyvíjející se mozek. Tuto skutečnost nedávno dokázal tým výzkumníků pod vedením Nathalie Maitre v Nationwide Children’s Hospital Columbus, Ohio. Výzkumníci nasadili 125 dětem elektrody na hlavu a zaznamenávali aktivitu jejich mozku v situaci, kdy se někdo lehce dotýkal jejich kůže. Nejdříve zaznamenali typickou reakci mozku na dotek u dětí narozených v termínu (děti narozené po 37 týdnu těhotenství). Potom zaznamenali aktivitu mozku dětí, které se narodily předčasně (před 37 týdnem). Předčasně narozené a termínové děti pak byly porovnány podle věku. V porovnání s termínovými dětmi zaznamenávaly předčasně narozené děti mnohem menší mozkovou aktivitu v reakci na dotek.Výzkumnící také zaregistrovali rozdíly v rozlo...

Nemusíme asi být vědci na to, abychom postřehli, že většina žen preferuje při nošení dětí svůj levý bok a levou ruku. Jeden výzkum tuto preferenci vyčíslil na 70 – 85% žen. https://pdfs.semanticscholar.org/e431/486d3a6056370bcb785e149fa69df3447d44.pdf A netýká se to pouze matek. Tato preference je pozorovatelná už u předškolních děvčátek, která si hrajou se svými panenkami. Muži nemají v této preferenci stejné výsledky. Zatímco otcové také upřednostňují levou stranu, muži, kteří nemají děti, žádnou preferenci nevykazují. Po leta se pro tuto preferenci hledala vysvětlení. Uvažovalo se o blízkosti srdce nebo pravorukosti a potřebě uvolnit si pravou ruku k jiným činnostem. Nicméně nejnovětší studie ukazují, že jde mnohem více o to, jak funguje náš mozek. Když dítě držíme na levé straně těla, vysíláme tím signály do pravé části mozku, což nám pomáhá vytvářet pouto s naším dítětem. Děje se následující: 1) Fyzický dotek na levé části matčina těla vyvolává reakci...

O víkendu proběhla v Žilině dvoudenní konference s Nilsem Bergmanem, světovým odborníkem na perinatální neurovědu a velkým propagátorem péče o dítě po narození na těle matky, tzv. Kangaroo Mother Care. Bohužel jsem nemohla vidět oba dva dny, ale jen nedělní část. A byl to zážitek. O práci Nilse Bergmana vím už leta z jeho stránek http://skintoskincontact.com – tyto stránky jsou určeny pro zdravotníky www.kangaroomothercare.com – stránky jsou zaměřeny na rodiče předčasně naro zených dětí Sám Nils Bergman vyprávěl o tom, že na počátku bylo jeho pozorování novorozených dětí na tělech matek v situaci, kdy neměl dostupné inkubátory. Zjistil, že děti se chovají jinak, než uvádějí příručky a učebnice. A to ho přivedlo na cestu poznání, na jejímž konci stojí statisticky podložené zjištění, že i ty nejmenší nedonešené děti vykazují lepší výsledky (mortalitu, morbiditu) na těle matky než v moderní péči jednotek intenzivní péče. Nils Bergman přináší ve svých přednáškách po světě...

V zahraničí i u nás se někdy hovoří o vztahovém rodičovství, což je přístup k rodičovství, který klade důraz na bezpečný a úzký vztah mezi rodičem a dítětem. Určitě stojí za to alespoň trochu porozumět základům teorie vztahové vazby (nebo citové vazby – v angličtině se používá slovo "attachment"), kterou poprvé formuloval John Bowlby ve čtyřicátých letech dvacátého století, a kterou rozšířila Mary Ainsworth v šedesátých a sedmdesátých letech. Podle této teorie dochází k budování vazby u dítěte působením vrozeného systému v mozku, který organizuje motivační, emoční a paměťové procesy ve vztahu k významným pečujícím osobám. Základní vzorec vazby spočívá v hledání fyzického a emočního uspokojení a ochrany před ohrožením. Toto přilnutí umožňuje psychické struktuře dítěte využívat kapacitu a funkce vyvinutější psychiky pečující osoby a organizovat a strukturovat vlastní procesy. Zážitky z těchto vztahů celoživotně nastavují způsob navazování a udržování klíčových vztahů ...

Mezinárodní týden nošení dětí je akce, která šíří osvětu, ale zároveň také míří do řad nosících rodičů, slouží k podpoře, scházení, zábavě. A k utvrzení se, že existují další podobní blázni. A tak i tento článek je mířen do našich řad. V diskuzích mezi ženami, které své děti nosí, se často mluví o zdravém a nezdravém nošení dětí. Nosítka se často dělí na „zdravá“ a „nezdravá“. Ano, píšu to v uvozovkách, protože si myslím, že to není dobré označení. Já bych napsala třeba vhodná a nevhodná, dobře a nešťastně zkonstruovaná. Těm nezdravým nosítkům se většinou obecně říká klokanky, někdy posměšně visítka, protože v nich nožky dítěte visí směrem dolů k zemi, nejsou v tzv. abdukčně flekční poloze (roztažené a ohnuté). Klokanky mají většinou vyztužená tvrdá záda, ale ne vždy, někdy umožňují dítěti zakulacení zad. Skoro nikdy nemají bederní pás a to je nesmírně důležitá část nosítka, protože přenáší část váhy dítěte na bedra nosiče a ulevuje ramenům. Kdysi jsem k tomu nakreslila tyto o...