V bavlnce

Převzato z dnes již neexistujících stránek https://www.planovanirodiny.cz/view.php?cisloclanku=2006030303&fbclid=IwAR135IF0_ds2GB_D7yzAsDIPF2BZJ6xZpQG0vylU4Yw0XizAi--wY8C8qqk MUDr. Jiří Šráček, Doc.MUDr.Danuše Šráčková, CSc. Byl to Francouz Frédérick Leboyer, tento porodník-básník, který v roce 1974 svou knihou Za narození bez násilí zahájil onu éru v porodnictví, pro níž se vžil název Humanizace porodnictví. Leboyer respektuje při porodu nejen matku, ale i dítě. Z jeho následovníků je to zejména Francouz Michel Odent, který jeho učení dále rozvinul a jenž z Pithiviers ve Francii přešel do Anglie, kde založil v Londýně Výzkumné středisko prvotního zdraví (Primal Health Research Centre). V září 1980 se nám podařilo dosáhnout toho, aby Michel Odent se zúčastnil 3.perinatologických dnů v Olomouci a mohl nás seznámit s tzv. fenoménem Leboyer. Byla pak po domluvě s ním zajištěna jeho účast na navržené konferenci České gynekologické a porodnické společnosti v r.1984 v Podolánkách na téma...

Dnes bych se chtěla věnovat chůzi. V dnešní době chodí opravdu mnoho lidí. Je to skutečně nový trend. Léta se zdálo, že lidstvo směřuje k maximálnímu využívání hromadné a osobní dopravy, kde lidé většinu času sedí nebo maximálně stojí. Snad každý druhý Čech má kolo, na kterém se také sedí. Zdálo se, že chůze je už na úpadku a v životě společnosti bude nahrazena modernějšími typy chování, které více souzní s dnešním sedavým životním stylem. Zdá se ale, že lidé stále chtějí chodit, z chůze se stává skutečně moderní trend, dokonce si k ní můžete koupit i speciální vybavení, obuv nebo hole nebo si ji můžete jít procvičit na pás do fitness centra. Chůze vás tedy může přijít na pěkné peníze. S návratem tohoto znovuobjeveného zvyku je třeba zvážit jeho zdravotní benefity a rizika. Všichni víme, že chůze má svá pozitiva. Říká se, že je to přirozený pohyb, který má příznivý vliv na celý organizmus. Zároveň má ale svá nepopiratelná rizika. Prvním z nich je úraz. Časté je především zakopnutí...

Souměrnost je něco, co velmi často hodnotíme a kontrolujeme. V různých odvětvích lidské činnost. Souměrnost je totiž důležitým kritériem krásy, estetičnosti. I ve vývoji dítěte kontrolujeme souměrnost. Sledujeme souměrnost tváře a hlavičky, sledujeme souměrnost těla a pohybů. Naše hledání souměrnosti je velmi přirozené. Je ale sama souměrnost přirozená? Čistě biologicky, naše tělo souměrné není. Náš mozek není souměrný, ani anatomicky, ani funkčně. Nechci do toho příliš zabředávat, ale souměrnost je spíše něco, s čím se porovnáváme, než něco, co by reálně existovalo. Ale pojďme konečně k tématu, kterému se chci věnovat a to je souměrnost při nošení. Je totiž jedním z velkých kritérií, kterým posuzujeme děti v šátcích a nosítkách. Podle mých zkušeností se význam souměrnosti velmi přeceňuje. Když své dítě vážete do šátku nebo instalujete do nosítka, samozřejmě dbáte na to, abyste měli rovnoměrně zatížená ramena a aby vaše dítě bylo rovnoměrně...

Mohli bychom uvést spoustu jednotlivých důvodů. Jsou v kontaktu s maminkou nebo někým jiným, blízkým, jsou v bezpečí. Ale je za tím ještě komplexnější vysvětlení. Lidské děti, stejně jako někteří jiní savci, mají ve své genetické výbavě tzv. reakci na transport (anglicky transport response). Mláďata, která se rodí nezralá, disponují tímto reflexním chování proto, aby mohla být v případě nebezpečí přenesena matkou. Když fena chňapne do huby štěně, mládě reflexně stočí ocas a svěsí nohy. Zároveň se mu zpomalí tep a dýchání a to na úroveň, která odpovídá jeho tělesnému stavu při odpočinku. Totéž se děje s lidskými dětmi. Studie z roku 2013 se zabývala reakcí na transport u dětí a u myších mláďat a zjistila, že reakce našich dětí se velmi podobá reakci hlodavců. Při přenášení dochází k pasivitě, uklidnění a utišení. Kromě toho, studie potvrdila ještě jednu věc – tuto reakci nelze plně navodit imitováním, kdy například výzkumník uchopí myší mládě podobně, jako by to udělala jeho matk...

Dotek je oporou našeho sociálního života a existují i důkazy o tom, že může zmírňovat úzkost a ulevovat od bolesti . Může však dotek měnit aktuální ozganizaci našich mozků? Současný výzkum odhaluje, že naše zkušenosti s dotykem , zvláště v dětství, skutečně tvarují náš vyvíjející se mozek. Tuto skutečnost nedávno dokázal tým výzkumníků pod vedením Nathalie Maitre v Nationwide Children’s Hospital Columbus, Ohio. Výzkumníci nasadili 125 dětem elektrody na hlavu a zaznamenávali aktivitu jejich mozku v situaci, kdy se někdo lehce dotýkal jejich kůže. Nejdříve zaznamenali typickou reakci mozku na dotek u dětí narozených v termínu (děti narozené po 37 týdnu těhotenství). Potom zaznamenali aktivitu mozku dětí, které se narodily předčasně (před 37 týdnem). Předčasně narozené a termínové děti pak byly porovnány podle věku. V porovnání s termínovými dětmi zaznamenávaly předčasně narozené děti mnohem menší mozkovou aktivitu v reakci na dotek.Výzkumnící také zaregistrovali rozdíly v rozlo...

Nemusíme asi být vědci na to, abychom postřehli, že většina žen preferuje při nošení dětí svůj levý bok a levou ruku. Jeden výzkum tuto preferenci vyčíslil na 70 – 85% žen. https://pdfs.semanticscholar.org/e431/486d3a6056370bcb785e149fa69df3447d44.pdf A netýká se to pouze matek. Tato preference je pozorovatelná už u předškolních děvčátek, která si hrajou se svými panenkami. Muži nemají v této preferenci stejné výsledky. Zatímco otcové také upřednostňují levou stranu, muži, kteří nemají děti, žádnou preferenci nevykazují. Po leta se pro tuto preferenci hledala vysvětlení. Uvažovalo se o blízkosti srdce nebo pravorukosti a potřebě uvolnit si pravou ruku k jiným činnostem. Nicméně nejnovětší studie ukazují, že jde mnohem více o to, jak funguje náš mozek. Když dítě držíme na levé straně těla, vysíláme tím signály do pravé části mozku, což nám pomáhá vytvářet pouto s naším dítětem. Děje se následující: 1) Fyzický dotek na levé části matčina těla vyvolává reakci...

O víkendu proběhla v Žilině dvoudenní konference s Nilsem Bergmanem, světovým odborníkem na perinatální neurovědu a velkým propagátorem péče o dítě po narození na těle matky, tzv. Kangaroo Mother Care. Bohužel jsem nemohla vidět oba dva dny, ale jen nedělní část. A byl to zážitek. O práci Nilse Bergmana vím už leta z jeho stránek http://skintoskincontact.com – tyto stránky jsou určeny pro zdravotníky www.kangaroomothercare.com – stránky jsou zaměřeny na rodiče předčasně naro zených dětí Sám Nils Bergman vyprávěl o tom, že na počátku bylo jeho pozorování novorozených dětí na tělech matek v situaci, kdy neměl dostupné inkubátory. Zjistil, že děti se chovají jinak, než uvádějí příručky a učebnice. A to ho přivedlo na cestu poznání, na jejímž konci stojí statisticky podložené zjištění, že i ty nejmenší nedonešené děti vykazují lepší výsledky (mortalitu, morbiditu) na těle matky než v moderní péči jednotek intenzivní péče. Nils Bergman přináší ve svých přednáškách po světě...

V zahraničí i u nás se někdy hovoří o vztahovém rodičovství, což je přístup k rodičovství, který klade důraz na bezpečný a úzký vztah mezi rodičem a dítětem. Určitě stojí za to alespoň trochu porozumět základům teorie vztahové vazby (nebo citové vazby – v angličtině se používá slovo "attachment"), kterou poprvé formuloval John Bowlby ve čtyřicátých letech dvacátého století, a kterou rozšířila Mary Ainsworth v šedesátých a sedmdesátých letech. Podle této teorie dochází k budování vazby u dítěte působením vrozeného systému v mozku, který organizuje motivační, emoční a paměťové procesy ve vztahu k významným pečujícím osobám. Základní vzorec vazby spočívá v hledání fyzického a emočního uspokojení a ochrany před ohrožením. Toto přilnutí umožňuje psychické struktuře dítěte využívat kapacitu a funkce vyvinutější psychiky pečující osoby a organizovat a strukturovat vlastní procesy. Zážitky z těchto vztahů celoživotně nastavují způsob navazování a udržování klíčových vztahů ...

Mezinárodní týden nošení dětí je akce, která šíří osvětu, ale zároveň také míří do řad nosících rodičů, slouží k podpoře, scházení, zábavě. A k utvrzení se, že existují další podobní blázni. A tak i tento článek je mířen do našich řad. V diskuzích mezi ženami, které své děti nosí, se často mluví o zdravém a nezdravém nošení dětí. Nosítka se často dělí na „zdravá“ a „nezdravá“. Ano, píšu to v uvozovkách, protože si myslím, že to není dobré označení. Já bych napsala třeba vhodná a nevhodná, dobře a nešťastně zkonstruovaná. Těm nezdravým nosítkům se většinou obecně říká klokanky, někdy posměšně visítka, protože v nich nožky dítěte visí směrem dolů k zemi, nejsou v tzv. abdukčně flekční poloze (roztažené a ohnuté). Klokanky mají většinou vyztužená tvrdá záda, ale ne vždy, někdy umožňují dítěti zakulacení zad. Skoro nikdy nemají bederní pás a to je nesmírně důležitá část nosítka, protože přenáší část váhy dítěte na bedra nosiče a ulevuje ramenům. Kdysi jsem k tomu nakreslila tyto o...

Harry Harlow prokázal svým experimentem s makaky rhesus, že mezi základní potřeby savců, konkrétně primátů, patří nejen příjem potravy, kojení, ale také kontakt a teplo. Při pokusu s náhradními matkami, které představovala drátěná atrapa s lahví a drátěná atrapa potažená měkkou látkou a zahřívná žárovkou, se mláďata zdržovala naprostou většinu času u chlupaté matky a k té drátěné se chodila jen napít. Tyto dvě potřeby jsou vzájemně provázané. Když matka kojí, zároveň se s dítětem dotýká a předává mu své teplo. Lze ale kojit a nedotýkat se? Bohužel ano. Dokonce se dá říct, že většina dnešních způsobů kojení novorozenců je málo kontaktní. Používají se všelijaké polštáře, opory, děti se zavinují, matky i děti jsou příliš oblečeny, aby kontakt mohl mít dostatečný efekt. Děti jsou navíc k matkám často natočeny bokem, nedotýkají se jich hrudníkem. Tím zamezujeme přirozené reakci matčina těla i těla dítěte, nemůžeme využít plnohodnotně všech biologických reakcí, které nabízí d...

Tento článek mne velmi zasáhl svým poselstvím a věřím, že zasáhne i další ženy, zejména ty, které se připravují na příchod děťátka do rodiny. Děkuji Petře Šmídové za citlivý překlad. Originál najdete zde: http://www.sbs.com.au/news/thefeed/article/2015/10/26/what-i-learned-spending-40-days-home-after-birth Napsala Kate Alexandra Kate se rozhodla, že se bude držet tradičních zvyklostí a čas po narození svého dítěte stráví doma. Že oddálí tlak z ‚návratu do světa‘. Zvyk, podle něhož žena po porodu stráví prvních 40 dní doma, je uznáván v mnoha kulturách světa – od Jižní Ameriky, přes Indii (podle tradiční ájurvédy, vědecké sestry jógy) až po Evropu (Řecko). V zemích, jako je Austrálie či USA, se však zdá být přístup téměř opačný – vyrazit ven a vrátit se do normálu tak rychle, jak je to jen možné! Na konci těhotenství jsem místo vybavování dokonalého dětského pokojíčku trávila čas přípravou na porod a nepřikrášlené, trochu zamlžené dny poporodního zotavování. Věděla jsem,...

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 7. Restrikce/omezení se vyskytují v různých kulturách na různé aktivity. Ve třicátých letech 20. století vědci upozorňovali na to jak dramatické opoždění vývoje vykazují sirotkové v ústavech, kde vyrůstají bez běžných sociokulturních podnětů. Studie z roku 1957 popisuje podmínky novorozenců v libanonském sirotč inci, kde byly děti pevně zavinuty, zbaveny vizuální stimulaci díky těžkým závěsům mezi jednotlivými postýlkami, krmeny byly z lahví na polštáři a pečovatelky se jich dotýkaly pouze velmi krátce během měnění plen. Starší děti měly málo místa pro pohyb a nedostatek hraček. Jejich průměrný výsledek na Cattelové vývojové škále byl 63, zatímco průměr amerických dětí byl 101. V podobných podmínkách íránského sirotčince chodilo ve třech letech pouze 15% dětí. To jsou jedny z nejhorších podmínek jaké mohou děti mít k vývoji. Nicméně v mnoha kulturách existují restrikce přirozených vývojových aktivit, které ma...

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 6. Ještě krátká poznámka k lezení. V některých kulturách je totiž považováno za závadné a nežádoucí. Rodiče na Bali například považují lezení za příliš "zvířecí" a proto ho svým dětem zakazují. V období, kdy západní děti začínají s lezením, balijské jsou jen zřídka pokládány na zem, a pokud je někdo z dospělýc h spatří při pokusu o lezení, okamžitě dítě zvedne. Toto popisují Meadová a Macgregor ve studii z roku 1951 Growth and culture: A photographic study of Balinese childhood. V příštím díle, trošku delším, se budeme věnovat právě pohybovým restrikcím napříč kulturami a jejich vlivu na vývoj dítěte. Ilustrační foto: Mother and Son (Kintamani, Bali) iraleon.buzznet.com Další díly série: 1. díl 2. díl 3. díl 4. díl 5. díl 7. díl

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 5. Odborníci, kteří se v minulosti věnovali výzkumu psychomotorického vývoje dětí předpokládali existenci jistých vývojových univerzálií. Předpoklad univerzálních vývojových stupňů znamená, že dítě nemůže daný stupeň přeskočit, jednotlivé stupně si nemohou konkurovat ani se vyskytovat v jiném než daném pořadí. Z pohledu antropologie je tento přístup mylný. V dostupných studiích mnoho afrických dětí vůbec nelezlo a mnoho z těch, co lezly to dělaly až v pozdějším věku. Například na Jamajce 29% dětí lezení přeskakovalo a ty které lezly s tím začaly ve věku, kdy začaly také chodit. Ukázal se překvapivý fakt – lezení, dovednost která je považována za základní milník ve vývoji vedoucí k chůzi u mnoha dětí chybí nebo je nahrazováno jinou sekvencí chování. Ve skutečnosti až 17% britských dětí neleze, z nich 10% se místo toho posunuje po zadku a 7% začne rovnou chodit. Před sto lety přeskakovalo stádium lezení zhruba ...

Psychomotorický vývoj dětí z pohledu antropologie, díl 4. Než načnu dnešní téma, musím na úvod něco zmínit. Západní matky žijí v totálním chaosu ohledně doporučení v péči o dítě. Radí jim matky, tchýně, kamarádky, zdravotníci, žurnalisté, stát, každý něco trochu jiného. Vývoj společnosti je tak rychlý, že každá generace radí něco jiného, medicína ani nečeká na výmě nu generací a klidně radí něco zcela jiné co dva roky. To například zažily ženy, které rodily v sedmdesátých letech, kdy jim v jedné a téže porodnici jednou nařídili pokládat dítě na břicho a nikdy jinak a o dva roky později se to stejně emotivně zakazovalo. Proto máme tendenci hledat stabilitu v minulosti nebo v těch částech světa, kde vývoj nefrčí tak ďábelským tempem. To ale může být zrádné. Kultura je funkčně propletená síť, některé souvislosti této sítě jsou zjevné jen lidem uvnitř sítě a některé dokonce ani těm. Je ošidné interpretovat nebo přejímat zvyklosti jiných kultur, nerozumíme-li síti, jíž j...