Šátek a hledání zázračného receptu na šťastné dítě


Vzpomínám na to, jak jsem si jako prvorodička představovala život s miminkem. Byl to takový radostný mlžný opar plný společného mazlení zarámovaný útulnou voňavou domácností plnou kupiček čistého a voňavého prádla a dobrého domácího jídla. A úplně přesně si pamatuji, že jsem se chtěla naučit šít, plést a háčkovat. Nic z toho se ve větší míře nekonalo.

Nechce se mi vypisovat jak mi má prvorozená udělala čáru přes rozpočet, o tom ten článek být nemá. Spíše bude o našich představách o životě s novorozenětem, o neexistenci toho, co Jean Liedloffová popisuje jako kontinuum. O absenci životního rámce, sdílené kulturní zkušenosti utvářené mnoha generacemi, ověřené, respektovatelné, respektované.

Nepamatuji se, že bych ve svém mladém životě viděla někoho pečovat o malé dítě- miminko. Nikdy jsem se neocitla v domácnosti s malým dítětem, nikdy jsem si o tom s nikým nepovídala. Vyskytovala jsem se ve věkově stejnorodých sociálních skupinách, mezi spolužáky, sourozenci, bratranci a sestřenicemi. Všichni kolem vzorně dodržovali rozumné generační odstupy a děti si pořizovali po sobě v rámci jedné mateřské dovolené. Prostě nikde žádné miminko. Mé zkušenosti byly nulové a když připočítám to, že mi v mých sedmnácti zemřela maminka, byly vlastně mínusové.

Myslím, že tak začíná nejedna prvorodička. Co jí pak chuděře zbývá než číst knížky a časopisy. Tuny receptů na rodičovství, které to všeobecně respektované kontinuum také postrádají, často si protiřečí a málokdy vás něco pořádného naučí.

Prvorozená mi naštěstí svou povahou ihned naznačila, že vzájemný kontakt bude jedinou funkční léčbou jejího i mého stresu. Díky ní jsem začala nošení chápat jako nezbytnost a součást našeho rodinného životního stylu. Neměla jsem čas pochybovat.

Teď už je to sedm let co učím maminky vázat děti do šátku. Chodí jich čím dál víc. A já se poslouchám, jak jim zcela proti všem zásadám úspěšného marketingu vykládám, že šátek není žádný recept na spokojené miminko. Šátek plní dvě základní funkce: za prvé je to pomůcka pro přesun z bodu A do bodu B,  za druhé je to způsob, jak poskytnout dítěti bezpečí a jistotu plynoucí z fyzické přítomnosti nejdůležitější osoby v jeho životě, maminky.

Není to čarovná formulka, která z mrzutého dítěte vytvoří spokojené miminko (i když tak může někdy fungovat). Není to čarovná formulka, která z uštvané maminky vytvoří nadpřirozenou, rozzářenou ženu z televizní reklamy na dětské pleny. Psycholožka Jiřina Prekopová ve svých knihách, zejména v Malém tyranovi, píše o tom, jak jsou dnešní maminky při výchově dětí dezorientovány ztrátou přirozených motivací a funkcí. My moderní matky své děti nenosíme proto, abychom se co nejjednodušeji přesunuly z bodu A do bodu B, ale proto, abychom pro ně udělaly „to nejlepší“. A pak nás plačící dítě přirozeně mate. Paradoxem je, že kočárek si svou funkci zachoval, v něm dítě plakat může, protože jeho funkcí stále je spíše přesun z místa A do místa B (a ve velké míře taky reprezentuje náš společenský status, podobně jako auto, ale to sem nepatří…). Kočárek patrně nepořizujeme ani tak pro blaho dítěte, ale spíše pro blaho vlastní.
Takže POZOR moderní mámy! Dvě třetiny obyvatel tohoto světa kočárek neznají a přesunují se bez něj, aniž by při tom meditovali nad psychologickým dopadem, jaký tento typ transportu bude mít na jejich miminko.

Když jsme ještě s prvorozenou žili v Praze na sídlišti, občas se mě maminky z okolí ptaly: „ a kam s tím dítětem v tom šátku chodíte?“ Trvalo mi dlouho než jsem pochopila, kam ta otázka vůbec míří. Má dcera tak hlasitě projevovala své potřeby, že jsem přesně věděla co mám dělat. Ale ne každé dítě je takhle sveřepé. Některé prostě zdánlivě přijme fakt, že máma si v příručce po babičce přečetla, že kojit se bude po třech hodinách a že je nutno dvakrát denně v zimě v létě chodit po sídlišti s kočárkem sem a tam, aby děcko mělo režim a čerstvý vzduch..
Když mi to docvaklo, pochopila jsem, že jim prostě připadá nesmyslné chodit dvě hodiny po sídlišti sem a tam s děckem v šátku. Nemohla jsem jim to mít za zlé – tohle fakt smysl nedává.

Otázka je, proč tedy to dítě vlastně nosit. Tady se nabízí spousta informací od psychologů o tom, že fyzická blízkost matky je pro novorozeně základní biologickou potřebou. Ale nemusíte nutně číst příručky. Stačí když budete sebe a své dítě vnímat jako jednu jednotku. Co dělá matka, dělá i dítě a naopak, co dělá dítě, to dělá i matka. Nesmyslné činnosti jaksi samy o sobě zaniknou. Chovejme se jako matky „stvořitelky“, stvořme si svůj svět pro sebe a své dítě a pak uvidíme „že je to dobré“.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Proč se děti při nošení uklidňují?

Dětské kyčle a nošení dětí na těle

Vzděláváme experty - lekce první: PLÁČ